Everybody should have his own world...

49. kapitola - Rozloučení

3. dubna 2018 v 19:32 |  * Elita Bradavic 3 *
Nová kapitola je konečně tady. Poslední kapitola byla dost akční, ale taky dost smutná. Moc se omlouvám, za to co jsem provedla, ale cítila jsem, že je potřeba do povídky zahrnout i nějakou tu tragédii. Elita je sice pozitivní povídka a je hlavně o zábavě, o kamarádství, o vztazích a pařbách, ale naši přátelé jsou členy Fénixova Řádu a není to sranda. Horory války s Voldemortem a Smrtijedy je potřeba ukázat. Mrzí mě, že jsem zabila jednu z postav, kterou známe už tak dlouho, ale kdybych oddělala jenom vedlejší postavy, tak by to nemělo takový dopad a efekt. Navíc se tohle hodí i pro vývoj budoucích kapitol. Tahle kapitola bude pořád docela smutná, po poslední kapitole to ani jinak nejde, i tak ale doufám, že si jí užijete a okomentujete, jak se vám líbila. Užijte si čtení...Vaše Maggdinka♥


Rozloučení

"Strašně mě to mrzí." pošeptal mi do vlasů a objímal mě. Stáli sme pořád v předsíni, s dveřma pořád otevřenýma na chodbu.
Chvíli mě jenom držel a nehejbal se. Pak pomalu zavřel dveře a oba nás dovedl do obýváku, kde si sedl na sedačku a já se k němu přitiskla bokem. Omotal mi jednu ruku kolem pasu a druhou mě pomalu hladil po vlasech. Dlouho nic neříkal, já taky ne, jen sem potichu vzlykala. Pořád sem viděla Jazzovi prázdný oči před sebou.
"Je mi to strašně líto. SOS zprávy od Emmy sem si vůbec nevšiml, spal sem jak zabitej. Až asi před hodinou mě probudila zpráva od Jamese, kde psal, co se stalo." prolomil po nějaký chvíli ticho.
"Vůbec tomu nemůžu uvěřit. Je pryč, Patricku, Jazz je mrtvej." vydechla sem a poprvé vyslovila to, co se stalo, nahlas. Už sem nebrečela. Teď sem cejtila jen prázdno, mozek jako by mi úplně vypnul a běžel na autopilota. Takhle podobně sem se cejtila jenom jednou a to bylo, když sem se dozvěděla o taťkovi. Nemůžu uvěřit, že se to zase opakuje.
"Moc mě to mrzí." zopakoval Patrick a dál mě hladil po vlasech. Když sem předtím ležela v posteli a vstřebávala všechny ty hrůzy dnešní noci, najednou mě přepadl pocit, že ho chci vidět. Nevim proč, prostě sem chtěla bejt s nim. Nakonec to byl dobrej nápad, protože už jenom bejt tady s nim, mě uklidňuje.
"Měla sem to bejt já." řekla sem skoro neslyšně.
"Cože?" nechápal.
"Měla sem to bejt já. Já sem vyvedla Ronnie z lesa. Jazz a Scott si ji ode mě vzali a Jazz řekl ať běžím napřed pro ostatní. Kdybych je nenechala, byla bych s Ronnie já a kouzlo by trefilo mě místo kluků." řekla sem monotónním hlasem, skoro bez emocí.
"Za to nemůžeš, v tu chvíli to bylo nejlepší řešení. Kluci měli větší šanci jí rychlejc dostat do bezpečí než ty sama." protestoval.
"Mohla sem ale zůstat s nima. Mohla sem je kouzlama krýt, místo abych běžela dopředu pro ostatní." nedala sem se. Začaly se dostavovat dost silný výčitky svědomí. Já vim, že za to nemůžu, tohle nemohl nikdo předvídat, ale i tak se cejtim mizerně.
"Jazz mi prakticky zachránil život." řekla sem, než Patrick stihl sám něco říct a pak sem potichu dodala: "A při tom ztratil svůj."
"Tak hele, Sam, poslouchej," zvýšil Patrick trochu hlas a trochu si mě pootočil k sobě, abych na něj viděla, pak spustil proslov: "Já vim, že se cejtíš strašně a máš výčitky, ale ani v nejmenším to není tvoje chyba, jasný? V tu chvíli to byla ta nejlepší věc, kterou jsi mohla udělat. Všude byl zmatek, byli ste vyčerpaný a vyděšený. V takovýhlech situacích se dá jen těžko přemejšlet nad následkama. Pořád ste si ale zachovali chladnou hlavu a přemejšleli racionálně, bylo správný, běžet pro ostatní, aby vám pomohli. Byla to prostě jen blbá smůla a jedinej, kdo za tohle svinstvo může, je Voldemort a Smrtijedi!"
Jak říkám, vim, že má pravdu, nemůžu za to. Dneska v noci se mohlo stát komukoliv, cokoliv, byla to pitomá situace. Smrtijedů bylo hodně a lidí co proti nim bojovali málo. Všichni sme znali rizika při vstupu do Řádu a věděli sme, že tohle se může kdykoliv stát. Tohle všechno mi momentálně ale vůbec nepomáhá, na ničem z toho teďka vůbec nezáleží, protože se prostě mizerně cejtit budu.
Pomalu sem Patrickovi všechno vylíčila. Nevim ani, co se dělo s ostatníma, vyprávěla sem mu to samozřejmě jenom ze svýho pohledu.
"Vedla sis skvěle. Byla to strašná a děsivá situace a vyvázla jsi z toho dobře. A pomohla jsi Ronnie, nenechalas jí tam v lese, i když vás pronásledovali Smrtijedi. A to co se stalo potom, je prostě smutná a pitomá smůla. Za nic jsi nemohla, bylas skvělá." ujistil mě Patrick, když si vyslechl, co se dneska v noci dělo.
Seděla sem furt přitisknutá bokem k němu, on mě pořád jednou rukou držel kolem pasu a druhou měl položenou na mojí noze. Vděčně sem se na něj podívala. Vždycky byl hodnej a dokázal mě povzbudit.
Jak sem ho pozorovala a on se na mě povzbudivě usmál, najednou sem to prostě chtěla udělat. Rychle sem se k němu sklonila a políbila ho. Chvíli byl překvapenej a nic nedělal, pak ale začal trochu spolupracovat. Po pár vteřinách ale polibek přerušil.
"Sam, seš rozrušená. Dnešek pro tebe byl jak horská dráha, připadal bych si, jako že tě využívám." podíval se na mě a rukou mi zahrnul pramen vlasů za ucho.
"Ne." řekla sem jenom, ani nevim, čemu sem říkala ne. Znova sem se k němu naklonila a trochu zoufale a žíznivě poslepu hledala jeho rty. Bylo to všechno dost neohrabaný, já byla celá rozrušená a on se snažil mě odbýt.
"Sam..." snažil se zaprotestovat, mezi krátkýma pusama, který sem mu na rty, i kolem, dávala. Pak sem konečně jeho rty našla pořádně a začala ho líbat pořádně. Chvíli to vypadalo, jako že se se mnou pere, pak to ale vzdal a nedokázal dál odolávat. Začal mě líbat zpátky. Bylo to celý takový rychlý, vášnivý a žíznivý.
Líbali sme se asi dvě minuty, s krátkýma přestávkama, cejtila sem na něm, že je dost na vážkách, část ho chtěla přestat, ale druhá jeho část, jako by se nedokázala přimět přestat.
"Sam, fakt, měla by sis odpočinout. Seš smutná a furt trochu mimo, nechtěl bych, abys dělala něco, jenom proto, že seš zoufalá a pak toho litovala." spustil nanovo, když se ode mě konečně odtrhnul.
"Máš pravdu, promiň." sklopila sem hlavu, jako by se mi až teďka rozsvítilo. Nevim, co to do mě vjelo, sem pitomá, normálně bych něco takovýho neudělala. Sem prostě mimo a rozrušená, pořádně mi to nemyslí.
"To je v pohodě, nemáš se za co omlouvat." ujistil mě s úsměvem a dal mi tak najevo, že sem nic nepodělala. Chápal momentálně asi víc než já sama, proč sem to udělala.
"Postel v tvým bývalým pokoji je připravená, můžeš si jít lehnout a trochu se prospat. Já už asi spát nepůjdu, půjdu skočit do pekárny a připravim na pozdějc snídani." začal se pomalu zvedat. Neprotestovala sem, zpátky do Potterovic sídla se mi teď nechtělo a snídaně po probuzení bude fajn.
Šla sem si dát dlouhou sprchu, abych ze sebe smyla všechnu tu špínu a krev. Pak sem zalezla do svýho někdejšího pokoje, vlezla si pod přikrývky a téměř hned sem usnula. Vůbec sem si do tý doby neuvědomila, jak strašně vyčerpaná po celý tý noci sem.
*
"No, bude to spíš brunch než snídaně." přivítal mě Patrick se smíchem v kuchyni. Bylo kolem jedenáctý, ale spánek sem potřebovala jako sůl.
Hned sem si sedla ke stolu, bylo na něm čerstvý pečivo, jogurt, kde jaký pomazánky a tak a Patrick už mi vařil kafe, protože mě zná až moc dobře a ví, že bez ranní kávy nedokážu kloudně fungovat.
Je zvláštní, jak ráno věci vypadaj líp. Už sem se uklidnila, ale taky si myslim, že to na mě ani tak moc ještě nedolehlo. Až časem si člověk začne plně uvědomovat, že toho, koho ztratil, už nikdy neuvidí. Ta včerejší noc se mi dneska zdá jako noční můra, jak kdyby se mi to jenom zdálo. Vim ale, že je to realita, už jen to, že sem se probudila v Patrickově bytě o tom svědčí. Nemůžu uvěřit, že Jazze už nikdy neuvidim, je to tak nepředstavitelný.
"Promiň, že sem ti sem tak vtrhla a díky, že ses mě ujal a nechal mě se tady vyspat. Fakt mi to pomohlo." podívala sem se na něj vděčně a usrkla si espressa, který přede mě postavil. Pak sem si nalila pomerančovej džus a pustila sem se do jogurtu.
"To nestojí vůbec za řeč. Měl sem výčitky, že sem v noci tu zprávu od Emmy neslyšel a potom, co mi James napsal, co se stalo, sem stejně nemohl spát." mávl rukou a sedl si naproti mně. Udělal si taky kafe, ale nejedl, už se asi najedl předtím, byl vzhůru několik hodin. Chvíli sme seděli jen tak mlčky, nebylo to rozpačitý. Přece jen se známe dost dobře, chodili sme spolu několik měsíců, takže sme nepotřebovali pořád o něčem tlachat, aby řeč nestála.
"Hele, Patricku, omlouvám se za to líbání, nevim, co to do mě vjelo. Byla sem z toho všeho mimo a ani nevim, proč sem to udělala. Nechci zbytečně nic komplikovat a nechci ti nějak ubližovat, zachovala sem se jako kráva." vysypala sem ze sebe, co sem měla na srdci. Nemám kvůli tomu líbání, kdo ví jaký výčitky, ale rozešli sme se kvůli mně a já bych mu nechtěla nějako zvedat naděje. Byl to takovej zkrat, fakt nevim, co to do mě vjelo.
"Sam, vůbec si s tím nelam hlavu. Vim, žes nebyla ve svý kůži a nijak si to nevykládám. To spíš já bych se měl omluvit, že sem se chytil, měl sem přestat, bylas zranitelná a nebylo to fér." pousmál se.
"Není to tvoje vina, nemáš se za co omlouvat." protestovala sem a pak, aby se to uzavřelo, sem dodala: "Nebudeme to řešit, není to ničí vina. Stalo se. Jen sem se chtěla ujistit, že nejseš nějak naštvanej nebo si to nějak nebereš. Já ti ublížila a rozešli sme se, byla to ode mě sobeckost a blbost."
"Přísahám, že nejsem naštvanej ani zraněnej. Jak říkáš, stalo se, nebudeme to řešit." mrkl na mě a bylo mi jasný, že je to uzavřený. Aspoň že tak. Už tak sem ve stresu a v háji, nepotřebovala bych zase řešit nějaký drama.
"Tak díky za snídani, půjdu se oblíknout a vyrazím domů. Lily a James nevěděj, že sem odešla a ani sem jim nenechávala žádnou zprávu, tak se musej bát." zvedla sem se po jídle od stolu. Na spaní mi Patrick půjčil svoje tričko, ve kterým sem tady seděla. Nebylo moc dlouhý, ale co, sice spolu už nejsme, ale nevidí nic, co by neviděl předtim.
"Než půjdeš, nech mě ať ti hůlkou ošetřím ty rány, některý vypadaj docela ošklivě." nadhodil, když sem se zvedla. Na obličeji sem měla menší ranky od větviček, na paži sem měla dlouhej šrám od nějakýho kouzla a nohy sem měla až ke stehnům totálně doškrábaný od ostružiní a křoví, protože sem měla jen kraťasy.
Oblíkla sem se do těch špinavých hadrů, nechala Patricka, ať mě ošetří a pak už sem se přemístila zpátky k Lily a Jamesovi.
----------------------------
V pátek se konal pohřeb a poslední rozloučení. Přišli všichni členové Řádu a rodiny Ronnie a Scotta. Tony přijel z Austrálie taky. Jimmy se ujal tý nepříjemný povinnosti dát mu vědět, protože Tonyho z nás všech znal nejlíp a nejdýl. Bylo to srdcervoucí, vidět Tonyho, kterej byl vždycky tak usměvavej a pozitivní, takhle na dně. Jazz byl jeho jediná rodina a on o něj přišel.
Nejdřív se konala kremace, kde pár lidí o všech třech něco řeklo. Promluvil i Brumbál. On i pár Bradavickejch profesorů, který sou v Řádu, se taky uráčili ukázat. Že se neukázali o víkendu, když jim Emma poslala patrona s žádostí o pomoc. Sem fakt naštvaná, Brumbála mám ráda, ale už mě štve, že si nás naverboval a sme to my, kdo nasazuje krky.
Rodiny a kámoši Ronnie a Scotta pak odešli, aby je pohřbili. My se přesunuli společně s Tonym na hřbitov do Godrikova Dolu. Když Tony vložil urnu do hrobu, sevřelo se mi hrdlo. Posledních pár dní sem se s tím vším snažila vyrovnat, ale znova se to na mě navaluje. Je mi špatně, když si uvědomim, že už nikdy neuvidim Jazze, nikdy neuslyšim ten jeho smích, nikdy nepřijdu do hospody a neuvidim ho stát za barem s úsměvem od ucha k uchu. Byla sem ráda, že sme spolu v posledních měsících strávili tolik času, aspoň sem si užila ten čas kterej sme spolu měli, aniž bysme věděli, že ho moc nezbývá. Na druhou stranu to dělá všechno daleko horší tím, že sem se s ním zase tak sblížila, teď trpim ještě víc.
Měla sem na očích sluneční brejle, za prvý svítilo sluníčko jako blázen a za druhý se mi každou chvíli z očí řinuly slzy, tak sem to aspoň částečně mohla zakrýt.
Ode čtyř se v Potterovic sídle konala hostina posledního rozloučení, taková menší sešlost na jejich počest.
James a Lily se postarali o veškerý občerstvení a pití, všechno bylo v kuchyni a lidi si pro to chodili sami. V obýváku byly vykouzlený židle, aby si lidi měli kde posedat.
Probíhalo to poměrně klasicky, seděli sme a vyprávěli si historky. Scotta nikdo z nás až tak neznal, byl v Řádu chvilku, ale Dylan, Tyler a Melissa přihodili nějaký historky a zněl jako super kluk, se kterým byla sranda.
Kolem šestý se dům začal pomalu vyprazdňovat. Já sem si šla do kuchyně dolít whisky, celou dobu sem si dávala pozor, abych nebyla dlouho na suchu, potřebuju to jako sůl. Nalila sem si whisky a opřela se o linku, potřebuju chvíli klid. Vytáhla sem mobil a začala si projíždět galerii. Narazila sem na naše fotky s Jazzem z lunaparku a na další, který sme si v průběhu posledního roku udělali. Svíralo se mi hrdlo, široce sem se usmívala, když sem se na ně dívala, většina byla pěkně praštěná a vzpomínky na ty dny byly super, ale zároveň se mi chtělo hrozně brečet.
Po pár minutách do kuchyně přišla Lily se špinavým nádobím, položila ho na linku, aby ho pozdějc naskládala do myčky, opřela se vedle mě a taky si nalila skleničku. Já schovala mobil.
"Jak se držíš?" nadhodila opatrně.
"Zvládám to." odvětila sem trochu úsečně.
"Poslední dobou ste se s Jazzem hodně bavili, vůbec si nedovedu představit, jak ti je. Moc mě to mrzí." řekla. Já mlčela a usrkla si znova whisky. V posledních dnech sem byla zalezlá skoro furt ve svým pokoji a Jamesovi a Lily se vyhejbala. Oni se mě nesnažili nijak vyrušovat, chápali, že chci bejt sama a vypořádat se s tim. Byla sem jim za to vděčná, sou to fakt praví kámoši, chápou, co potřebuju.
"Sam, kdyby sis kdykoliv potřebovala promluvit, víš, že můžeš přijít kdykoliv za mnou." nadhodila Lily po další chvilce ticha.
"Jo, já vim, Lils. Díky." usmála sem se vděčně. Sem trochu odměřená a úsečná, nechci aby si myslela, že se chovám jako kráva. Sem za Lily vděčná až do nebes. Do kuchyně přišli James a Sirius, aby si dolili pití a nabrali ještě nějaký jídlo.
"Byl to ale hezkej obřad. Brumbál měl hezkou řeč, bylo od něj milý, že přišel." dodala pak ještě Lily.
"Jo, to od něj bylo fakt milý." ušklíbla sem se ironicky. Všichni tři se na mě otočili, ironie v mým hlase jim neušla, já dokážu bejt dost ostrá.
"Ještě milejší by bylo, kdyby se ukázal a pomohl o víkendu, když Emma poslala toho patrona." začala sem nadávat, vařilo se to ve mně.
"Brumbál se kvůli tomu určitě cejtí hrozně." bránil ho Jimmy.
"Taky má proč!" vyprskla sem. "Sorry, ale mě už to štve. Mám Brumbála ráda a vážim si ho, fakt že jo. Ale on si založí odboj proti Voldemortovi, naverbuje nás a pak všechno oddřeme my. On ani žádnej jinej profesor nikdy nehnul ani brvou a neriskovali svoje kejháky. Oni sou ty šéfové nahoře a my jejich vojáci. Kdyby se na tom Mistrovství uráčili objevit, Smrtijedi by možná zmizeli daleko dřív a Jazz, Ronnie a Scott by byli dneska naživu. Říká se, že Brumbál je nejlepší čaroděj všech dob, tak mi neříkejte, že kdyby se tam objevil, že by to tam za pár minut nezmáknul."
Sem si jistá, že mě slyšej i zbývající lidi v obýváku, protože docela křičim, ale je mi to fuk. Fakt mi přetekla trpělivost a ostatní si tady budou ještě libovat jakou měl Brumbál krásnou smuteční řeč. Kdyby přišel na pomoc, dneska žádnou smuteční řeč vůbec pronášet nemusel.
"Brumbál je spíš mozek celý operace, získává informace o plánovaných akcích a tak." bránila ho Lily.
"To může dělat i tak a při tom chodit do boje. Tohle bylo navíc Mistrovství, byly tam tisíce kouzelníků, jaká je konečná bilance? Čtyřicet osm mrtvých? To je kurva hodně! Čtyřicet osm lidí je zbytečně po smrti, protože se banda Smrtijedů rozhodla jít se jen tak pobavit a protože se Brumbál a profesoři rozhodli, že není asi dostatečně důležitý tam přijít." nedala sem se.
"Já souhlasim se Sam, chápu, co tím myslí. Je to fakt." přidal se na moji stranu Sirius. Aspoň někdo to vidí z mýho pohledu.
"Promiň, ale co nám členství v Řádu přineslo? Jasně, zachraňujeme lidi a to je super, rozhodně nechci odejít, ale mohli sme jich zachránit daleko víc, kdyby nám občas Brumbál a profesoři pomohli. A co sme z toho měli my? Nesčetně větších a menších zranění, já byla unesená a mučená, pak sem byla znova unesená a mučená se Siriusem. Sirius málem umřel. A teď tohle. Vim, že Brumbál s naší záchranou pomáhal, veškerý zásluhy mu neberu, ale nezabilo by ho kdyby občas zvedl ten svůj ředitelskej zadek a přišel nám v boji na pomoc." prskala sem dál. Sem fakt vytočená, nikdy dřív mě to tak neštvalo, ani když sme byli zajatý a mučili nás, tak sem to tak nebrala, ale tohle byla poslední kapka.
"Jazz, Ronnie a Scott mohli bejt v pořádku." dodala sem pak potichu po pár sekundách odmlčení a smutně se po všech třech podívala. Vztek už sem ze sebe dostala, teď sem začínala bejt zas v depresi. Nikdo na to nic neříkal, ani to nebylo potřeba. Moje poslední věta byla víc než všeříkající. Chvíli sme tam ještě postávali a smutně se po sobě koukali.
Tyhle prázdniny byly skvělý, jedny z nejlepších vůbec, ale stačila jedna noc a proměnily se v ty nejhorší ze všech. Sem ráda, že v pondělí už začíná škola, učení mě trošku rozptýlí a uklidní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama