Everybody should have his own world...

48. kapitola - Lovná zvěř

25. března 2018 v 22:41 |  * Elita Bradavic 3 *
Nová kapitola je konečně tady. V minulé kapitole se Sam a naše parta skvěle bavili, ale na konci se objevili Smrtijedi. Naši členové Fénixova Řádu určitě neutečou a budou bojovat. Jak to všechno dopadne a co se stane? Vyváznou z toho všichni v pořádku nebo přijde někdo k úhoně? To uvidíte, když budete číst, doufám že si tuhle akčnější kapitolu užijete. Předem se vám omlouvám za výsledky téhle kapitoly, ale je to potřeba pro oživení a pohyb děje. I tak doufám, že si čtení užijete a budu moc ráda, když zanecháte komentář, čím víc komentujete, tím častěji přidávám, protože mě to motivuje...Vaše Maggdinka♥


Lovná zvěř

"Musíme dát vědět zbytku Řádu." vydechla Lily, hned jak sme doběhli do lesa a byli v krytí stromů.
"Já pošlu zprávy a patrony profesorům." přihlásila se Emma. Vytáhla mobil, aby napsala zprávu mladším čelnům Řádu a pak pošle patrona.
"Kde sou Sirius a Charlie?" strachovala sem se.
"Asi před dvaceti minutama se vypařili, nevim, třeba šli domů." hlásil Remus.
"O tom pochybuju, něco by řekli, kdyby odcházeli." zavrtěl Jimmy hlavou. Hned sem vytáhla mobil a vytočila Siriusovo číslo. Zvonilo to a nic.
"Do háje." zaklela sem a hned začala vytáčet znova. Budu vytáčet tak dlouho, dokud to nevezme. Kdo ví, kde sou a jestli sou v pořádku. Najednou se vedle nás z lesa někdo vynořil, všichni sme se lekli. Byli to Frank a Alice.
"Tady ste. Viděli sme Emminu zprávu." hlásil Frank. Měl na tváři šrám a oba měli s Alice na obličeji černý šmouhy od kouře. Očividně už byli na místě a snažili se Smrtijedy nějak eliminovat.
"Objevili se odnikud, obešli všechny opatření ministerstva a začali jen tak dělat bordel." doplnila Alice manžela. Já poslouchala, ale u ucha sem furt držela mobil a volala Siriusovi.
"Co tady dělaj?" nechápala Amanda.
"Asi přišli jen prudit, pochybuju, že maj vyloženě nějakej cíl." zasyčel James podrážděně. Najednou se podezřele kousek od nás ozval výbuch, Smrtijedi se přibližovali k lesu.
"Ostatní zaměstnanci Ministerstva organizujou evakuaci. Přímo v kempu se nedá přemisťovat, takže se lidi musej dostat za hranice ochranných kouzel. Mohli bysme jít Smrtijedy nějak zabavit, aby se zaměřili na nás a my koupili lidem trochu času." začal nás organizovat Frank. Mám sice trochu staženou prdel, bojim se, jasně, ale chci pomáhat a lidi tam venku sou ohrožený. Málokdo o Smrtijedech pořádně ví, protože Ministerstvo mlčí, takže lidi nevěděj, kdo to je a čeho sou schopný.
"No konečně, kde jste!" křikla sem do telefonu, protože Sirius to konečně vzal. Byla sem strachy bez sebe, ale tím, že to zvednul, mě trochu uklidnil.
"Sme teď někde v lese. Byli sme kousek od Smrtijedů, když se tady objevili, tak sme to museli obejít." oddychoval rychle.
"My sme taky v lese, kousek od místa, kde sme slavili, myslíš, že to dokážete najít?" mluvila sem dál.
"To nevim, vůbec nevim kde teď sme, světla už tady nesvítěj, takže se tady dá blbě orientovat, i když svítim hůlkou. Pošli patrona, ten by mě měl najít, uvidim, jakým směrem přišel a vydáme se tam." navrhl. Jo, to je dobrej nápad, to by mě nenapadlo.
"Jo, posílám. Uvidíme se za chvíli." řekla sem ještě a zavěsila. Hned sem z hůlky vyslala kouzlo, kousek ode mě se objevil můj stříbrnej patron v podobě zlatýho retrívra a rozeběhl se pryč.
"Počkáme na ně a pak půjdem všichni společně, nebudeme se odpojovat." rozhodla Alice a čekali sme. Psychicky sem se začala připravovat na nadcházející boj. Asi za pět minut se konečně z hloubi lesa vynořili Sirius s Charlie.
"Tak jdem na ně." zavelel Frank a na nic nečekal. Vyšel z lesa a my všichni za ním. Drželi sme se trochu při zemi, abysme se za Smrtijedy přiblížili neslyšně a využili momentu překvapení.
Viděli sme skupinku asi deseti Smrtijedů, takže sme byli v jasný přesile. Bylo tady těch skupinek ale víc, protože sme slyšeli rány z dalších stran. Kdo ví, kolik Smrtijedů tady vůbec dohromady je.
Frank na nás mávl a dál nám tak znamení, že máme útočit. Všichni sme začali vysílat kouzla a dost rychle sme eliminovali několik Smrtijedů. Zbylí tři se snažili bránit, ale při takový přesile neměli šanci, i oni byli za chvíli ze hry. To bylo dost jednoduchý.
Kolem mě se najednou prohnalo kouzlo. Zezadu se k nám blížila další skupinka, trošku větší než ta předchozí, rychlým odhadem jich bylo asi patnáct. Kolem nás pořád pobíhali lidi, přece jen tady byly tisíce lidí, hodně z nich bylo zraněných nebo zmatených. Křikem a navigováním sme je posílali pryč a mezitím se bránili kouzlům od Smrtijedů.
Všechno bylo dost rychlý a zmatený, kouzla lítaly sem a tam, nějaký cizí lidi se zapojovali trochu taky.
Celkem v pohodě sem se kouzlům vyhýbala nebo je štítovým kouzlem odrážela, ale pak mě jedno zasáhlo. Odmrštilo mě to o několik metrů a já zádama narazila do stromu, až mi to vyrazilo dech.
"Sam!" zakřičel Jazz a hned běžel za mnou, zatímco ho ostatní kryli.
"Sem v pohodě." vypravila sem ze sebe sípavě a nabírala dech. Po chvíli sem se vzpamatovala a přidala se znovu k boji. Proudil ve mně adrenalin a navíc sem byla nasraná, to je dobrá kombinace, to ze mě dokáže dostat dobrý výsledky.
Ani nevim odkud, objevili se vedle nás další členové Řádu, který zareagovali na Emminu zprávu. Přišli Ben, Dan, Ronnie, Dylan, Scott a Melissa a hned se zapojili do boje.
Kousek od nás probíhala nějaká rodinka, ženská, chlap a dvě děti. Smrtijedi jejich směrem se smíchem vysílali kouzla. My je kouzlama kryli, ale ty blbci zaběhli do stanu. Po dalším kouzlu od Smrtijedů začal stan hořet. James, Remus a Lily se pohotově pustili do hašení, ale moc to nepomáhalo. Rodinka nemohla vyběhnout ven, plameny zahradili vchod.
Najednou se tam rozeběhli Sirius a Charlie a vběhli dovnitř, plameny neplameny. Zatajila sem dech. Oni oba pracujou na odboru Ministerstva jako takový hasiči, záchranáři a podobně, takže tyhle věci dělaj v postatě každej den. I tak sem ale měla strach, protože jedna věc je to od nich slýchat a druhá věc je to vidět na vlastní oči.
Po chvíli oba vyběhli, Sirius nesl na každý ruce jedno děcko a Charlie držela za ruce rodiče. Hned je poslali do bezpečnýho směru. Nebyl čas jejich výkon obdivovat, protože se tady objevovalo čím dál víc Smrtijedů. Slyšeli, že se tady bojuje, tak se sem začali shlukovat. Ze všech stran se sem pořád donášel křik, nevěděli sme, co se jinde děje, jestli nejsou nějaký lidi v nebezpečí, ale nemůžeme bejt na deseti místech zároveň a chránit všechny. Aspoň sem ale odlákáváme Smrtijedy, což je dobře.
Všechno bylo strašně chaotický, vysílali sme pořád kouzla na všechny strany a kryli se, byl to fakt mazec, ale nebyl čas nad tím kdo ví jak přemejšlet.
Kousek ode mě kouzlo zasáhlo Amandu, která se složila na zem a začala se svíjet v bolestech. Zasáhl ji Cruciatus, to já až moc dobře poznám. Po chvíli to ale naštěstí přestalo a ona se otřesená, s Remusovou pomocí, zvedla zpátky na nohy.
Ani nevim, jak se to stalo, ale Smrtijedi nás pomalu ale jistě obklíčili ze tří stran, za zádama sme měli les, jinak sme byli úplně v pasti.
"Musíme se stáhnout do lesa." zakřičela Alice.
"Tam se ale nebudeme moct držet pohromadě, ty stromy sou moc hustý!" křikl zpátky James.
"Nemáme na výběr, je jich tady moc. Zkuste se držet při sobě v nějakých menších skupinkách, hlavně ať se neocitnete sami!" radila Alice, couvla do lesa a zmizela mezi stromama. Ostatní sme se řídili jejím příkladem a zaběhli za ní.
Jazz se držel pořád u mě a vedle nás se objevili Emma a Mike. Máme se držet ve skupinkách, tak budeme. V lese už nebyly žádný světla, byla tady tma jak v pytli. Tu a tam, kde byly koruny stromů řidčí, prosvítalo trochu měsíčního světla, ale jinak byla fakt tma. Rozsvěcovat hůlky by ale nebyl dobrej nápad, Smrtijedi by nás hned našli.
Nedali sme se na útěk, naopak sme se snažili pohybovat pomalu a potichu, v tomhle případě bude mnohem lepší snažit se schovat a případně nepozorovaně zaútočit.
Slyšeli sme, že nám je několik Smrtijedů v patách, oni se rozhodně nesnažili chovat tiše, naopak po sobě pořvávali a smáli se. Tohle pro ně byla jen hra. Připadala sem si jako lovná zvěř, bylo to děsivý.
Schovali sme se za pár stromů, který stály blízko u sebe a ani sme nedutali.
"Támhle je nějaká skupinka, Notte, běžte tam. My zůstaneme tady, určitě se tady někdo schovává!" zaslechli sme nějakej hlas. Skoro sem ani nedejchala a snažila sem se zůstat co nejvíc v klidu. Najednou mi ale uklouzla noha po vlhkým kořenu stromu a došlápla sem na suchou větvičku, která praskla. V tom hrobovým ticho to bylo jako výstřel z kanónu. Do háje.
Hned se naším směrem snesla salva kouzel. Bylo to jako by na nás stříleli z brokovnice, jedno kouzlo za druhým naráželo do stromů.
Ve tmě už sem si docela zvykla, takže sem dobře viděla Jazze, Emmu a Mika. Jazz nám začal naznačovat, že poběžíme. Je to sice dost risk, ale je to furt lepší možnost než zůstat na místě. Všichni naráz sme vyběhli hloubějc do lesa a kličkovali mezi stromy. Bylo to jako slalom, každou chvíli mě nějaká větvička škrábla do obličeje a nohy sem měla poškrábaný od různých ostružiní, ale v tu chvíli sem to vůbec nevnímala. Pár šrámů nic není, když jde o přežití.
Slyšeli sme dusot Smrtijedů za náma, občas kolem nás prolítlo nějaký kouzlo. Při běhu sem se rychle otočila a vystřelila omračovací kouzlo. Zásah! Jeden Smrtijed se sesunul k zemi. Jazz, Emma a Mike se začali řídit mým příkladem a taky tu a tam nějaký kouzlo vystřelili. Bylo to všechno rychlý a tmavý, takže sem neviděla všechno, ale tu a tam někdo z nás někoho zasáhl.
Najednou se ze strany, kde sem běžela já, jakoby odnikud vyřítili další dva Smrtijedi. Lekla sem se a zatočila, neviděla sem pořádně, kam běžim a najednou sem padala na držku. Byl tady malej sráz, jenom pár metrů, ale i tak sem se začala kutálet dolů.
Hned jak sem se zastavila, rychle sem se vyškrábala na nohy a utíkala se schovat za nějakej strom. Musim si na chvíli oddychnout. Do háje, teď se mi ztratili Jazz, Emma a Mike. Sem tady sama. Začínala sem mít fakt docela bobky, bejt sama uprostřed neznámýho temnýho lesa, za zadkem mít nevim kolik Smrtijedů, to je docela děsivý. Musim se z tohohle debilního lesa dostat ven, aspoň někam na okraj.
Vyběhla sem zpoza stromu, za sebou sem hned uslyšela dva páry nohou. Kolem mě občas prolítlo kouzlo, jedno mě dokonce zasáhlo do paže. Trochu sem vykřikla, zabolelo to, cejtila sem, že mi teče krev, ale nevšímala sem si toho.
Po svojí pravici sem uslyšela pohyb, někdo se ke mně blížil, připravila sem hůlku a byla v pohotovosti. Zpoza křoví vyšla Ronnie. Byla taky sama a vypadala vyděšeně, když mě uviděla, trochu se jí ulevilo. Všimla sem si, že kulhá a obličej se jí při každým kroku kroutil bolestí, něco si udělala s nohou.
Přiběhla sem k ní, dala si její ruku kolem ramen, abych jí podepřela a snažila sem se nás odtamtud co nejrychlejc dostat. V podstatě poslepu sem vystřelila z hůlky a ke svýmu velkýmu překvapení sem jednoho Smrtijeda trefila a ten se skácel k zemi.
Před náma se objevil velkej pařez, rychle sem nás tam obě dostala a Ronnie sem posadila na zem. Přikrčila sem se vedle ní a sledovala Smrtijeda. Pokud ho chci sejmout, musim to udělat na jistotu, jestli se netrefim, tak bude vědět, kde se schováváme a bude to v háji.
Konečně se dostal do úhlu, kde sem ho dobře viděla a vystřelila na něj omračovací kouzlo. To ho trefilo a on se sesunul k zemi.
"Seš v pohodě?" podívala sem se na Ronnie a snažila sem se popadnout dech. Nejsem kdo ví jakej atlet, dlouhý běhy mě zmáhaj. Když ale člověk bojuje o život, dokáže ze sebe dostat víc, než by si myslel.
"Dobrý, tu nohu mám ale asi vyvrknutou." hlásila.
"Musíme se dostat z lesa a najít ostatní." přemejšlela sem nahlas. Ani nevim, co je s ostatníma, jestli sou vůbec v pořádku. Při tý představě se mi zkroutily vnitřnosti.
Chvíli sme ještě zůstaly na místě a já nastražovala uši, jestli uslyšim nějaký zvuky. Nikde nic, žádný Smrtijedi ani nikdo jinej nikde poblíž nebyl. Pomohla sem Ronnie na nohy, zase si její ruku přehodila přes ramena a podpírala jí. Šly sme pomalu, abysme nevzbudily zbytečnej rozruch. Pomalu ale jistě sme se dostaly k okraji lesa a vyšly sme ven.
"Tady ste!" uslyšela sem výkřik a viděla Jazze, jak se k nám žene. S ním přiběhl i jeho kámoš Scott.
"Támhle vzadu je konec areálu, tam už se dá přemisťovat, skoro všichni ostatní už tam čekaj, Smrtijedů už tady moc není." hlásil Jazz. Najednou kousek od nás vybuchla země, drny trávy lítaly na všechny strany. Za náma se objevili Smrtijedi. Bylo jich jenom šest, ale se zraněnou Ronnie toho moc nešlo udělat.
"Sam, my jí vezmeme. Běž napřed, řekni ostatním, že potřebujeme krýt záda!" křičel na mě Jazz a Ronnie si ode mě vzal. Z druhý strany jí popadl Scott. Já ještě chvíli váhala, nechtěla sem je tady nechávat se Smrtijedama za zadkem.
"Běž!" zařval Jazz a já poslechla. Běžela sem směrem, kterým předtím ukazoval a modlila se, ať sou ostatní blízko.
"Siriusi!" zařvala sem z plna hrdla, když sem poznala siluetu, která stála nejblíž. Uviděl mě a všiml si i lidí za mnou, aniž bych musela něco vysvětlovat, rozeběhl se za mnou. Ještě sem zaregistrovala, že se k němu připojilo pár dalších lidí, ale to už sem se otáčela zpátky na Jazze, Ronnie a Scotta.
Smrtijedi jim byli v patách a jenom zázrakem je ještě netrefili. Kluci se snažili jít co nejrychlejc, Ronnie byla očividně v bolestech, ale snažila se co nejvíc spolupracovat.
Zrovna sem na ně chtěla zařvat, že už sme skoro tam a že nám ostatní běžej na pomoc, když se všechno semlelo tak rychle.
Jeden ze Smrtijedů jejich směrem vystřelil nějaký kouzlo, já rychle zareagovala a snažila sem se štítovým kouzlem to jeho odrazit, ale už bylo pozdě.
Ozvala se ohlušující rána, jak z granátu a přímo v místě, kde byli Jazz, Ronnie a Scott, se objevil oblak dýmu a já v následku tlakový vlny odlítla o metr dál a přistála sem na zádech. Až ke mně dolítly kusy trávy a hlíny. Skoro nic sem neviděla, všude kolem bylo plno prachu a kašlala sem.
Slyšela sem Smrtijedy, jak se zlověstně chechtaj, pak jeden z nich vystřelil k obloze paprsek zelenýho světla a zničeho nic se sebrali a prostě odešli.
Když sem se trochu rozkoukala, uviděla sem na obloze zlověstně se kroutící znamení zla. Vim, v jakých chvílích znamení používaj.
Rychle sem vstala a běžela k místu výbuchu. Cejtila sem, jak mi srdce padá do žaludku. Zůstala sem stát jako omámená a koukala sem na Jazze. Ležel na zemi s rozhozenýma končetinama. Jeho prázdný oči se na mě dívaly zpátky a já skoro přestala dejchat.
I Ronnie a Scott leželi kousek od Jazze nehybně, Scottovi dokonce ten výbuch utrhl kus nohy. Vůbec sem nemohla vstřebat tu scenérii před sebou, byla sem úplně mimo a v šoku. Zírala sem na Jazze a jeho zelený oči zíraly na mě, v nich už ale nic nebylo.
Ani nevim jak to všechno dlouho trvalo jestli několik minut nebo jen několik sekund, ale konečně se vedle mě objevil Sirius. Slyšela sem, jak do sebe nabral vzduch, když uviděl co se stalo.
Otočila sem se a vrhla se mu kolem krku. Pevně mě k sobě přitisknul a já začala brečet. Tohle se nemůže dít, tohle nemůže bejt pravda!
Kolem nás se začali shlukovat i ostatní lidi, já ale frmol kolem skoro nevnímala. Nevim, co kdo říkal, nevim ani, jestli už všichni Smrtijedi odešli, bylo mi to jedno. Zaregistrovala sem Jamese, jak objímá Lily, viděla sem Franka a Alice, jak něco organizujou. Já se pořád držela Siriuse. Trochu sem pootočila hlavu, potřebovala sem se znovu podívat, jestli je tenhle horor fakt pravda. Jazz tam pořád ležel a zíral do prázdna.
Bylo to všechno jako ve snách. Frank, Alice a nějaký další zaměstnanci Ministerstva se postarali o mrtvý a zraněný. Po celým areálu jich bylo po běsnění Smrtijedů dost. Pár lidí, včetně Siriuse, Charlie, Bena a Dana, zůstalo pomáhat.
Mě James a Lily odvedli pryč, přemístili se se mnou domů. Cejtila sem se úplně prázdná, byla sem v šoku a nikomu bych teď nepomohla. Doma sem hned bez jakýchkoliv slov zalezla do pokoje, kterej je pro tohle léto můj a lehla sem si pořád oblečená, špinavá a s menšíma zraněníma na postel.
Ležela sem bez hnutí skoro dvě hodiny, na usínání sem neměla sebemenší pomyšlení. Byly skoro čtyři hodiny ráno, když sem se zvedla a aniž bych se převlíkla nebo umyla, vyrazila sem dozadu na zahradu, abych došla k lesu a přemístila se. Nevim ani proč mě to nutkání přepadlo, ale teď chci a potřebuju vidět jen jednu osobou.
Přemístila sem se, objevila se na střeše domu a sešla o patro níž. Zaklepala sem na dveře, doufám, že bude sám. Chvíli sem čekala a nic, pak sem ale skrz dveře uslyšela kroky a dveře se otevřely. Vypadal překvapeně, ale věděl, proč sem tady. Musela sem vypadat příšerně, ubrečená, špinavá od hlíny, obličej a nohy samej šrám. Roztáhl ruce a já se mu vrhla do náruče a začala znovu vzlykat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Po dlouhé době píšu tak se ptám, jen klikněte, kdo tu jste

Já jsem tu a chci, abys přidávala!

Komentáře

1 T T | 31. března 2018 v 12:02 | Reagovat

Už delší dobu jsem čekal, že někoho smrtijedi zabijou, jen otázkou bylo koho... Jinak pěkná kapitola, předpokládám, že Sam bude z Jazzovy smrti nějakou dobu v háji...

2 Alis Alis | 3. dubna 2018 v 16:09 | Reagovat

Tak Jazze je mi fakt líto ale bylo jasný že teď musí přijít nějaká facka a smrt Jazze sice Sam ovlivní ale ne tolik jako třeba Siriho, jinak mi ale bude chybět, byl moc fajn :-( těším se na další kapitoly :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama