Everybody should have his own world...

38. kapitola - Trable v ráji

15. února 2018 v 23:25 |  * Elita Bradavic 3 *
Opět je tu další kapitola k Elitě, nasadila jsem od konce prosince tempo a pořád nepolevuju, teď se mi píše úplně samo, jak píšu jednu kapitolu, už se mi rodí v hlavě nápad na další, což je samozřejmě dobře. V téhle kapitole bude malá akcička Řádu, krátká a ne moc akční a v druhé části budou mít Sam s Patrickem vážnou konverzaci, což možná někteří z vás už čekali, protože to mezi nima nebylo poslední dobou úplně nejlepší. Nebudu dál nic prozrazovat, všechno se dočtete v kapitole. Užijte si čtení a prosím o komentáře...Vaše Maggdinka♥


Trable v ráji

Je půlka března, od plesu už uběhly skoro tři tejdny. Všechno je pořád v normálu, v Bradavicích je to super, se Siriusem se vídám docela často, akorát mezi mnou a Pattem to poslední dobou pokulhává. Není to mezi náma jako dřív, nevim jestli se už vytratilo počáteční kouzlo nebo co. Říkala bych si že o nic nejde a že je to normální, jenže když pak vidim Jamese a Lily jak spolu cukrujou a to sou spolu od dost dýl než já a Patrick, tak si říkám, že takhle by to mezi náma fakt vypadat nemělo.
Byla zrovna sobota a od Franka a Alice nám přišla zpráva, že pár Smrtijedů prudí lidi v nějaký vesnici. Odhodlala sem se konečně jít do akce taky. Už je to několik měsíců, co sem nikde nebyla a je na čase konečně se vzmužit a jít do toho. Nemám v plánu stáhnout ocas a opustit Řád, pořád chci proti Smrtijedům a Voldemortovi bojovat, ale pořád mě přepadala úzkost, kdykoliv se naskytla nějaká akce. Dneska sem si ale řekla, že už to musim překousnout a jít do toho. Je tam prej jen pět Smrtijedů a nás tam půjde asi deset, takže by to měla bejt brnkačka. Prostě si musim dávat jen pozor, abych se nedostala k žádnýmu Smrtijedovi blízko, aby neměl šanci mě zas popadnout a unýst.
S Patrickem sme se společně přemístili, zbytek našich už byl na místě a bojovali. Krom nás tady byli i James, Lily, Sirius, Emma, Mike, Frank, Alice a Jazz s Dylanem, takže to bylo pět ku jedenácti.
Hned sem se instinktivně podívala po Siriusovi a trochu se mi sevřel žaludek, když sem ho viděla bojovat s jedním Smrtijedem. Ten nebyl ale kdo ví jak dobrej a Sirius si ho hravě podával.
Zhluboka sem se nadechla a taky sem se pustila do boje. Vysílala sem kouzla na jednoho zmetka, se kterým zrovna bojovaly i Lily a Emma a pomalu sem se dostávala do bojovýho ducha.
Všechno šlo jako po másle, pak se ale ozvalo několik prásknutí a objevilo se tady deset dalších Smrtijedů. Teď byli v menší přesile. Vysílala sem kouzla na všechny Smrtijedy, který sem měla na očích a jednoho zasáhla. Po očku sem sledovala okolní dění a jak si vedou ostatní. Jen o fous mě minulo nějaký kouzlo a já začala trochu zrychleně dejchat. Pomalu mě začala zachvacovat úzkost a panika, to není dobrý, hlavně ne v týhle situaci.
Viděla sem naše, jak bojujou se zakuklencema, viděla sem jak všude kolem lítaj různý kouzla a všechno jako by se začalo před mejma očima přehrávat zpomaleně. Zkameněla sem na místě a přestala posílat kouzla.
"Sam!" vykřikl Jimmy, skočil po mě a strhl mě k zemi, aby mě ochránil před kouzlem který na mě letělo. Hned vstal a vrhl se zpátky do boje. Já sem zpanikařila a zaběhla sem se schovat za roh nějakýho baráku. Opřela sem se o zeď a snažila sem se uklidnit. Tohle nedávám, možná furt ještě nejsem připravená. Furt mám staženou prdel a chovám se jak srab. Nadávala sem si a všemožně sem se snažila se motivovat, abych se vrátila zpátky a bojovala, jenže moje tělo jako by mě neposlouchalo, zůstala sem přikovaná k zemi. Po nějaký chvílí hluk přestal. Já ani nehnula brvou a ani sem se nepodívala co se stalo.
"Sam, seš v pohodě?" přišla za mnou Lily a starostlivě si mě prohlížela, pak dodala: "Už sou zneškodněný a zbytek se přemístil pryč."
"Promiňte. Nevim co se stalo. Zpanikařila sem a nemohla sem se přinutit vrátit se zpátky." omlouvala sem se jí.
"To nic, Sam. Je to tvoje první akce od zajetí. Nikdo ti nic nevyčítá, dobře? Hlavně, že seš v pohodě." usmála se na mě konejšivě a hladila mě po rameni. Nechala mi ruku kolem ramene a společně sme vyšli zpoza mojí skrýše.
"Seš v pohodě?" přišla sem k Siriusovi a starostlivě sem si ho prohlížela, jestli mu nic není.
"Jo, všechno v poho." ujišťoval mě rychle, pak se na mě vážně podíval: "Co ty?"
"Nasrala sem si do kalhot, když sem to tady všechno viděla, vrátilo se mi to a zpanikařila sem." přiznala sem.
"Nelam si s tim hlavu, dobře? Časem se to poddá, vedla sis dobře." utěšoval mě. Připadala sem si fakt trapně, jak blbá vystrašená holka. Trochu mě utěšovalo, že sem věděla, že ostatní se na mě nedívaj nijak blbě. Chápou mě.
Kousek ode mě a Siriuse sem si všimla Patricka. Krvácelo mu čelo, hned sem k němu šla.
"Seš v pořádku?" ujišťovala sem se.
"Jo v pohodě." trochu odsekl.
"Promiň, že sem zpanikařila a zdejchla sem se." omlouvala sem se rychle, protože jeho tón se mi nelíbil. Na druhou stranu zrovna on ze všech lidí by mě měl chápat, on byl svědkem mejch mnoha nočních můr.
"Ne, o to nejde." ujišťoval mě teď už trochu jemnějším tónem. Tak o co teda do háje jde?
Frank a Alice se postarali o pochytaný Smrtijedy a my ostatní sme se přemístili domů. Tahle akce byla z mojí strany teda pěknej fail. Na druhou stranu co sem si taky myslela, že všechno bude v cajku hned na první akci? Na začátku sem si vedla dobře, až když přišlo víc Smrtijedů, dostala sem bobky.
----------------------------
Dalších pár dní to mezi mnou Patrickem skřípalo víc než kdy dřív. Z jeho strany, já sem se k němu chovala normálně. Byl odtažitej, často odsekával a mluvil se mnou daleko míň. Snažila sem se to ignorovat. V tejdnu sem byla stejně skoro celý dny v Bradavicích. V pátek večer sem to už ale nevydržela.
Zrovna sem mu vyprávěla, že se za mnou včera do Bradavic stavil Sirius a šli sme se projít po pozemcích. Skoro celou dobu se na mě vůbec nedíval, jako by mě ani nechtěl poslouchat a když sem zrovna vyprávěla nějakej vtip co mi Sirius řekl, protočil oči.
"Co máš za problém?" vyhrkla sem podrážděně. Už mě fakt vytáčel, choval se divně, nic mi neřekl, nevim co do háje sem zase udělala.
"Posledních pár tejdnů se chováš odtažitě, polovinu času jako kdybys tady se mnou vůbec nebyl a nezajímalo tě, co ti říkám. Poslední tejden je to nejhorší. Co sem zas udělala, že seš takovej?" pustila sem se do něj. Už mě to fakt nebaví.
"Já nevim, proč se nejdeš zeptat Siriuse, třeba ti to poví." odsekl.
"Co to meleš?" nechápala sem.
"Na tý akci proti Smrtijedům ses hnedka rozeběhla za ním a ujišťovala ses, že mu nic není, i když já sem stál o pár metrů vedle s rozraženým čelem. Pořád spolu teď trávíte čas. Jako na tom plese, ani jsi mi neřekla, že jdeš pryč, jak blbec sem tě hledal. Pak sem vás z nádvoří viděl, jak se spolu tlemíte na mostě. Nebo na vaše narozky, taky ses jen tak vypařila a pak ses vynořila z balkónu zase se Siriusem." rozmluvil se a hustil do mě trochu naštvaně.
"O co ti jako jde? Mám pro tebe novinku, Sirius je můj kámoš, už od prváku jestli to nevíš." utrhla sem se na něj. Teď už sme oba stáli v obýváku na nohou.
"Já vim, že je to tvůj kámoš a nic bych proti tomu neměl, kdyby ses o něj pořád tak nestarala. Myslíš, že je to lehký, vidět tě jak se po něm pořád díváš? Myslíš, že je lehký poslouchat tě několik tejdnů jak ze spaní křičíš jeho jméno?" mluvil dál.
"Tak promiň, že mám noční můry z nejhorších třech tejdnů mýho života!" rozkřičela sem se. Tak to prr, mám se mu omlouvat za to, že sem psychicky labilní? Navíc poslední dobou, už je to v pohodě, noční můry sice občas mívám, ale už se z nich budim normálně a ne s křikem nebo brekem.
"Já to chápu, prošli ste si tam peklem, ale už ste zpátky. Chodíš se mnou a ne s nim." pokračoval tvrdohlavě.
"Tak promiň, že se o něj bojim! Ty nevíš, co se tam dělo, ty nevíš, co nám tam dělali!" křičela sem a do očí se mi draly slzy.
"Ne, nevim, protože ty mi nic neřekneš! Možná kdybys se mnou o tom mluvila, tak bych to pochopil a mohl bych ti i pomoct!" křičel teď už i on.
"To se snadnějc řekne, než udělá. Vůbec si nedovedeš představit jaký to bylo! Jenom vzpomínat na to je dost těžký, mluvit o tom prostě nedokážu." teď už sem brečela. Vzpomínky se zase derou na povrch a ještě ke všemu sem naštvaná.
"Prostě mi přijde, že ať už se tam stalo cokoliv, tak to mezi náma něco změnilo." řekl teď už trochu klidnějc, moje přechozí poznámka ho trochu rozladila a bylo na něm vidět, že na mě nechce bejt hnusnej.
"To, čím sme si tam prošli, nás prostě sblížilo. Nevim, co ti na to mám říct. Nemám pro to žádný vysvětlení ani omluvu." začala sem bejt už taky klidnější a mluvit potišejc.
"Sam, já prostě nemůžu bejt s někym, kdo je polovinu času myšlenkama pořád s někým jiným. Je to těžký, víš? Když se vrátil Jazz, věděl sem, co mezi váma bylo, jak to mezi váma skončilo a trochu sem se bál. Jenže se ukázalo, že je to v pohodě, vyříkali ste si to a mezi náma se nic nezměnilo. Jenže teď se Siriusem? Nevim, co se ti honí hlavou a co k němu cejtíš. Myslim si, že ani ty sama to nevíš. Možná si to ani neuvědomuješ, ale u těch Smrtijedů se mezi váma něco změnilo a já to vidim." mluvil, ale ne nějak vyčítavě, spíš soucitně. Nevěděla sem, jak na tohle reagovat.
"Já tě mám ráda." řekla sem prostě, protože sem nevěděla, co jinýho. A je to pravda.
"Já vim, že jo." ujistil mě: "Ale změnilo se to mezi náma. Sama jsi to říkala, není to mezi náma takový jako dřív ty poslední tejdny. Já sem se snažil chovat normálně, ale ty seš odtažitější. Pravděpodobně ani ne vědomě, ale něco v tobě bojuje. Máš v hlavě bordel, nemůžeš si srovnat city."
"Máš pravdu." řekla sem téměř neslyšitelně. Jako bych si to teďka uvědomila. Snažila sem se to ignorovat a snažila sem se co nejvíc upnout k tomu, že chodim s Patrickem a všechno ostatní vytěsnit, ale je pravda, že mám v hlavě guláš a ubližuju tim nám oběma. Chtěla sem si myslet, že moje starání se o Siriuse a vyhledávání jeho společnosti v poslední době, je prostě jen starostlivost. Možná, že je to ale něco víc. Vždycky sem svým způsobem k Siriusovi něco cejtila, i když sme se rozešli a možná, že po tý zkušenosti, kterou sme si spolu u Smrtijedů prošli se ve mně něco zlomilo.
"Já prostě nemůžu bejt s někým jenom napůl. Nemůžu bejt s někym, kdo není se mnou duchem polovinu času. Víš, že sem tolerantní a nevadí mi, že se kamarádíš s klukama nebo tak něco, chápu to. Ale nemůžu ignorovat, že moje holka chová city k někomu jinýmu, to po mě prostě nemůžeš chtít. A navíc jde o Siriuse, všichni věděj, že spolu máte odjakživa výjimečný pouto, každej to mezi váma vidí. Jestli k němu fakt něco cejtíš, tak s nim soupeřit nedokážu, protože ať chceš nebo ne, vždycky si vybereš jeho, protože tě to k němu táhne." mluvil dál.
"Tak co to znamená?" podívala sem se na něj smutně.
"Myslim, že bysme si měli dát na nějakou chvíli pauzu. Měla by sis to urovnat v hlavě a rozmyslet se, co a koho vlastně chceš. Já tě mám rád a budu na tebe klidně čekat, ale myslim, že by nám prospělo spolu nějakou chvíli nebejt." vyslovil nahlas to, k čemu sem cejtila, že se schyluje. Není to vyloženě rozchod, aspoň teda myslim, ale dobrý to taky není.
"Asi máš pravdu." připustila sem: "Mám tě ráda a ty ses ke mně vždycky choval skvěle. Každá holka by dala nevím co za to, kdyby měla takovýho chlapa jako seš ty. Nechci ti ubližovat, to si nezasloužíš."
Šla sem k sobě do pokoje, on šel za mnou, protože tušil, že konvezrace není ještě úplně u konce.
"Vezmeme si od sebe na chvíli pauzu a oba zapřemýšlíme nad tím, co chceme a já si udělám v hlavě pořádek." řekla sem a přešla ke skříni. Vytáhla sem k ní kufr a začala si tam rovnat věci.
"Co to děláš? Nemusíš odcházet, bydlíme tady spolu, máme svoje pokoje." nechápal.
"Myslim, že bude nejlepší, když se nějakou chvíli nebudeme vídat. Nedělalo by to dobrotu, bejt tady spolu a každej den se potkávat. Vim, že by nám tahle pauza dlouho nevydržela, kdybysme na sebe pořád naráželi a byli bysme zase tam, kde sme teďka." vysvětlovala sem. Je to tak nejlepší.
"Kam půjdeš?" zajímal se, sedl si na moji postel a sledoval, jak si balim.
"No do Bradavic. Ložnici tam mám, tak tam můžu zůstávat. Po večerech tam budu sama, tak budu mít dost času na přemejšlení." informovala sem ho. Celou dobu co sem si balila, tam se mnou byl a sledoval mě. Začínal se mi dělat knedlík v krku. I když cejtim, že je dobře, že tohle děláme, i tak se nemůžu zbavit blbýho pocitu. Nejsem naivní, vim, jak většina pauz dopadá. Ve většině případů je to jen jiný slovo pro rozchod. Na druhou stranu i to ukáže, jestli spolu dál chceme bejt nebo ne. Jestli si budeme navzájem chybět, tak je to dobrý znamení a ještě se připlazim zpátky. Jestli to mezi náma ještě víc vychladne a já nebudu mít potřebu se k němu vracet, tak je to znamení, že to prostě mezi náma není ono.
Došel mě vyprovodit ke dveřím, ještě se dokonce nabídl, že mi pomůže donýst kufr na střechu, ale odmítla sem. Rozloučila sem se s nim a sledovala, jak zavírá dveře. Najednou mi začalo bejt do breku a svírat se mi hrdlo. Ať je to mezi náma jakkoliv, pořád to bolí.
Ani sem si neuvědomila, že sem začala brečet. Vynesla sem kufr nahoru a chystala sem se přemístit do Prasinek, pak sem se ale rozhodla udělat si ještě zastávku u člověka, kterýho sem teďka vážně chtěla vidět.
Zaklepala sem na dveře. Chvíli se nic nedělo a já myslela, že nikdo není doma. Pak sem ale uslyšela kroky a dveře se otevřely.
"Co se stalo?" vyhrkl Sirius, když mě viděl ubulenou stát na chodbě. Podíval se na můj kufr a poodstoupil od dveří, tim mi dal najevou ať vejdu dál. Mlčky sme šli rovnou k němu do pokoje, já si sedla k němu na postel. Přisedl si vedle mě.
"S Patrickem sme se pohádali a dáváme si pauzu." vypravila sem ze sebe přiškrceně a jak sem to řekla nahlas, znova se to na mě navalilo a já se znova rozbrečela. Cejtila sem, jak kolem mě Sirius omotal ruce a pevně mě objal. Nic neříkal a já mu za to byla vděčná. Zabořila sem si hlavu do jeho krku a nechala jeho vůni, aby mě uklidňovala.
Tu noc sem zůstala u Siriuse. Potom co sem se vybrečela sme si lehli na postel, leželi sme na bocích čelem k sobě. Já mu řekla, co se stalo. Řekla sem mu dokonce i o hlavní příčině naší hádky, o mejch zmatenejch citech k němu. Nic na to neříkal a já mu byla vděčná. Tohle na Siriusovi tak miluju, nikdy na mě nijak netlačí, ví, že teď se potřebuju vzpamatovat z mojí a Patrickovi pauzy a že řešení našeho vztahu musí chvíli počkat. Navíc sem mu řekla, že sme si tu pauzu dali hlavně proto, abych si to srovnala v hlavě, takže ví, že kdyby sme to teďka řešili, stejně bysme se nikam nedostali.
Když sme dopovídali, bylo už skoro jedenáct. Do Bradavic se mi v tuhle dobu vůbec nechtělo a Sirius mě nevyháněl. Byla sem vyčerpaná, ani sem se nedonutila, jít si dát sprchu, dokonce se ani převlíct. Ani on nic z toho neudělal.
Když sme přestali kecat, přisunul se ke mně blíž a objal mě rukou kolem pasu. Já sem se skoro instinktivně otočila k němu zády a nechala ho, ať se ke mně přitiskne a omotá mi ruce kolem břicha. Bylo to příjemný a uklidňující. Po celým tomhle blbým dni sem se konečně cejtila trochu líp.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Po dlouhé době píšu tak se ptám, jen klikněte, kdo tu jste

Já jsem tu a chci, abys přidávala!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama