Everybody should have his own world...

32. kapitola - Konec noční můry

4. ledna 2018 v 23:39 |  * Elita Bradavic 3 *
Další kapitola je tu. V prosinci jsem to dost flákala, tak vám to aspoň trochu teď vynahradím. Jak jsem psala předtím, byla jsem na tom bídně s časem. Teď je to lepší, mám ve škole zkouškové a předmětů už moc nemám, takže mám zase na psaní čas a taky zase přišla chuť.
Sam a Sirius konečně uniknout tomu všemu mučení a utrpení. Nebudou to mít ale lehký, ten třítýdenní pobyt je dost poznamenal a i v budoucích kapitolách uvidíte, že oba, hlavně Sam, trpí posttraumatickou poruchou. Takže i když se jejich životy vrátěj do normálu, bude to dost krušný.
Dál se nebudu vykecávat, čtěte a uvidíte, co se bude dít. Užijte si kapitolu a samozřejmě jako vždycky moc a moc prosím o komentáře, fakt mi pomáhaj v psaní...Vaše Maggdinka♥


Konec noční můry

S trhnutím sem se probudila. Nevim, jestli mě něco probudilo nebo jestli to bylo samo od sebe, ale najednou mě ve spánku zachvátila panika.
Rychle sem se podívala na Siriuse, kterej spal přímo vedle mě. V jednu chvíli se mi sevřelo hrdlo a vyděsila sem se, že v těch pár hodinách, co sem byla mimo a nehlídala sem ho, umřel. Rychle sem ho zkontrolovala. Dejchal, sice přerývaně, ale dejchal. Bylo mi ale jasný, že je na tom dost blbě. Pokud nás dneska nějakým zázrakem nezachráněj, tak to má spočítaný. Ne, že by na tom asi záleželo, vzhledem k tomu, že nás stejně asi Voldemort zabije.
Ani nevim, kolik je, tady v tý místnosti není vůbec žádný okno, takže nedokážu říct, jestli je tma nebo světlo. Hoří tady pořád jedna louč, takže tady je trochu světla. Je to fuk, Siriuse nechám odpočívat, potřebuje to.
"Sam." hlesl po nějaký době, ale nechal zavřený oči.
"Jo, sem tady." ujistila se ho a pohladila sem ho po paži. Usmál se a dál nic neříkal. Za chvíli zase odpadl, ani nevim, jestli v tuhle chvíli spí a nebo jen omdlívá, v jeho stavu fakt těžko říct.
Po nějaký době nám sem nějakej Smrtijed hodil trochu vody a nějakej kekel, což mělo bejt jídlo. Nevypadalo to moc vábně, ale sme vyhládlý jak psi, tak to je úplně jedno. Vzbudila sem Siriuse a trochu sme se najedli. Musela sem ho prakticky krmit, protože se nebyl skoro schopnej hejbat. Při každým sebemenším pohybu se mu tvář kroutila bolestí a mě to trhalo srdce, už dál nevydržim koukat, jak trpí.
Po dalších pár hodinách se otevřely dveře a Smrtijed kterej přišel, nám oznámil, abysme vstali, že se jdeme přesouvat za Voldym.
"Já to možná ještě zvládnu, ale Sirius určitě ne. Poděkujte Belle, to ona ho včera totálně dodělala." štěkla sem nasraně. Nic na to neřekl, odešel a za chvíli se vrátil s dalšíma dvěma kumpánama. Ty popadli Siriuse a zvedli ho mezi sebe. Byl při vědomí, ale hlava mu klimbala na prsou a když se snažil postavit, nohy se mu podlamovaly, takže ho Smrtijedi prostě táhli mezi sebou.
Třetí Smrtijed pomohl na nohy mě, dal si jednu moji ruku kolem svýho ramene, sám omotal ruku kolem mýho pasu a táhl mě taky. Nemusel se zas tak namáhat, já sem chodit mohla, jen mě podpíral, protože sem byla moc slabá. Za normálních okolností bych udělala scénu, ať na mě nesahá, že je to hnusák, ale na to sem byla teď už moc zesláblá. Navíc, za Voldemortem nás vezmou tak jako tak, i kdyby mě měli omráčit a nýst nadnášecím kouzlem, takže bylo úplně fuk, jak mě dopravěj. Chvíli sem uvažovala, že až budeme venku, bych se mohla pokusit o útěk, jenže pak sem to zavrhla. Neutekla bych ani dva metry a buď by mě chytili, nebo bych sebou sama plácla vyčerpáním na zem. Navíc, Siriuse bych vzít nemohla a nechat ho samotnýho s nima nehodlám. Prostě sem rezignovaně začala přijímat svůj osud.
Vyvedli nás ven, krom těch tří Smrtijedů, který nás táhli a krom Belly tu bylo jen dalších pět týpků. Kdybysme byli se Siriusem ve větší formě, tak by se nám možná podařilo je přeprat a pláchnout jim, jenže sme úplně na maděru.
Šli sme přes pozemky po vydlážděný cestě, blížili sme se k nějakýmu lesu. Předpokládám, že je to tady všude začarovaný proti přemisťování a nechce se jim to kouzlo rušit.
Zrovna když sme dorazili na kraj lesa, začalo se všude kolem nás ozývat hlasitý práskání. Hned sem to poznala, přemisťování.
Smrtijedi okamžitě přešli do pohotovosti, mě i Siriuse pustili, Sirius se sesunul na zem. Hned sem k němu přiskočila. Smrtijedi stáli kolem nás, aby se k nám nikdo nedostal. Spustila se kolem nás mela. Momentálně sem si nevšímala vůbec ničeho kolem, jen Siriuse. Věděla sem ale, že sou to naši, že se jim nějakým zázrakem podařilo zjistit, že nás dneska přemisťujou a přišli si pro nás.
Doplazila sem se bahnem k Siriusovi a držela sem ho v náručí. Byl zase úplně mimo. Kolem nás lítaly kouzla, jak po Smrtijedech naši stříleli, jen zázrakem nás nic netrefilo. Kryla sem Siriuse vlastním tělem. Chvíli sem uvažovala, jestli se mám pokusit nás přemístit, pak sem ale usoudila, že sem dost v háji a riskovala bych akorát tak odštěp, co by v našem stavu bylo fakt to poslední, co potřebujem.
"Vzdejte to, Bellaltrix, sme v přesile!" slyšela sem Jamesův hlas. Podívala sem se kolem, viděla sem, že zrovna zápasí s Bellou, vysílal na ní jedno kouzlo za druhým, Bella jen v podstatě stíhala kouzla odrážet. Jimmy byl hold třída a když byl naspeedovanej, tak byl ještě lepší. Šel z něj fakt respekt.
Zahlídla sem Lily, Emmu a Sarah, jak bojujou s jedním Smrtijedem, pak po očku Remyho s dalším. V tom zmatku sem ani nikde neviděla Patricka, ale bylo mi jasný, že tady někde je.
"Vydrž, sme z toho venku. Už se o nás postaraj." brblala sem Siriusovi do ucha. Myslim, že mě neslyší, ale nemohla sem přestat.
Po dalších několika minutách sem uslyšela pár prásknutí. Rozhlídla sem se kolem. Po Belle ani vidu ani slechu. Kolem se povalovali čtyři zneškodněný Smrtijedi. Bylo mi jasný, že ta mrcha se zbytkem jejích kámošů zdrhla.
"Sam, Siriusi!" přiřítil se k nám James a zděšeně koukal na svýho kámoše.
"Sirius je na tom dost špatně, Jimmy. Bella si ho včera ošklivě podala. Kde je Zoe?" informovala sem Jimmyho a rozhlížela sem se po naší léčitelce. Zrovna se k nám přihnala a začala rychle hodnotit situaci.
"Musíme je přemístit k Mungovi. Nedokážu říct, jak na tom sou, ale o oba bych se sama rychle nedokázala postarat." zhodnotila naši situaci Zoe. Začaly se mi zavírat oči. Ani sem si doteď neuvědomila, že sem na tom sama dost blbě. Hlídání a strachování se o Siriuse mě udržovalo ve střehu, adrenalin mě udržoval vzhůru a při smyslech, ale teďka, když už sem věděla, že je o nás postaráno, sem přestávala vnímat. Zavřela sem oči a upadla do bezvědomí, vůbec nevim, co se kolem nás dělo.
Několikrát sem se na chvilku probudila. Někdo mě nesl v náručí, já slyšela hluk aut, museli sme bejt v Londýně. Rozhlížela sem se po Siriusovi, ale neviděla sem ho a instinktivně mě přepadala panika. Pak sem omdlela zase.
Nějakou chvíli bylo všechno rozmazaný. Na chvíli sem se probudila, pak zas upadla do tmy. Viděla sem světlej nemocniční pokoj, pak tři lidi v citrónových hábitech. Cejtila sem, jak mi někdo něco leje do krku. Slyšela sem hlasy, ale nevnímala sem, co říkaj. Cejtila sem, jak na mě někdo dělá nějaký kouzlo. Párkrát sem cejtila nějakou bolest, asi jak mě zpravovali, ale oproti tomu, co sme za poslední tři tejdny zažili, to byl slabej odvar. Pokaždý když sem se proubudila sem mumlala Siriusovo jméno, potřebovala sem vědět, jak na tom je. Někdo mi něco říkal, ale já to vůbec nezachytila. Pak sem zase usnula a nějakou dobu se neprobudila.
*
Pomalu sem otevřela oči a zamrkala sem. Ležela sem v nějaký pohodlný posteli, byla tady tma, jen na nočním stolku vedle postele svítilo světlo.
Vedle mojí postele někdo seděl na židli, byl ale schoulenej a hlavou ležel na mým břiše. Usmála sem se, věděla sem, kdo to je. Zakašlala sem, abych si pročistila hrdlo. Patrick se okamžitě vzbudil a chytil mě za ruku.
"Ahoj." řekl měkce a usmál se.
"Ahoj." odpověděla sem, hlas ochraplanej jako prase.
"Jak se cejtíš?" podíval se na mě zkoumavě.
"Unaveně a pořád bolavě. Je to ale o dost lepší. A mám pořádnej hlad." informovala sem ho. Ani sem si neuvědomila jakej hlad mám, ale po třech tejdnech brutální diety se není čemu divit.
"To je dobrý znamení." usmál se a bylo na něm vidět, že se mu ulevilo. "Hned ti půjdu dojít pro něco k jídlu a řeknu nějakýmu léčiteli, aby se na tebe přišel podívat a zkontroloval tě."
"Jak dlouho sem byla mimo?" zajímalo mě.
"Prospala si v kuse tři dny. Dali ti pořádně silnej lektvar na spaní, potřebuješ hodně odpočívat, aby ses rychle hojila." informoval mě. Pak se začal zvedat k odchodu, já ho zadržela chytnutím za ruku, naléhavě sem se na něj podívala a řekla jenom: "Sirius?" Byla sem vystrašená, část mě se obávala nejhoršího, takže sem ani nechtěla znát odpověď.
"Bude v pořádku." usmál se na mě. Spadl mi obrovskej kámen ze srdce a nadechla sem se, ani sem si neuvědomila, že sem dech zadržela.
"Byl na tom hodně špatně, hůř než ty. Zoe říkala, že by stačilo pár hodin a bylo by pozdě. Našli sme vás právě včas. Když sme vás sem přivezli, chvíli to vypadalo, že ho ztratíme." vyprávěl, já se na něj vyděšeně podívala. Pak pokračoval: "Nedal se ale, bojoval jak lev. Je to kus chlapa, dostane se z toho."
Pustila sem jeho ruku. Ulevilo se mi a tak sem ho mohla nechat jít pro jídlo a léčitele. Ve dveřích se po mě ještě otočil: "Pořád se po tobě ptal. V deliriu furt brblal tvoje jméno, myslim, že ani nevěděl, že to dělá, byl úplně mimo."
"Chci ho vidět." rozhodla sem se. Chtěla sem se na vlastní oči ujistit, že je v pohodě.
"Teď stejně spí, dostal silnější dávku lektvaru než ty, jen tak se neprobudí. Navíc se potřebuješ najíst a někdo se na tebe musí podívat." protestoval.
"To mi je fuk, že není při vědomí, chci ho vidět a ujistit se, že je v pořádku." stála sem si tvrdohlavě za svým.
"Dobře, pak tě tam dovedu, slibuju. Ale nejdřív se najíš a necháš se vyšetřit." rezignoval, protože věděl, že je mu stejně prd platný se se mnou dohadovat.
"Fajn." zabručela sem. Odešel. Hned jak se za ním zavřely dveře, vylítla sem do sedu. Hned sem toho litovala, protože mnou projela bolest jako prase. Už pomalejc sem se začala soukat z postele, měla sem na sobě nemocniční róbu. Opatrně sem se posadila a nohama vklouzla do papučí. Vedle postele sem našla župan, tak sem ho kolem sebe omotala.
Soráč, ale na jídlo a léčitele fakt čekat nebudu. Sirius málem umřel, poslední dva dny v zajetí sem byla strachem o něj bez sebe, dokud neuvidim, že klidně spí na posteli, nebudu klidná. Patrick si může nadávat jak chce, až se vrátí a já tady nebudu.
Vyšla sem z pokoje a rozhlížela sem se kolem. Čekala sem, že možná někdo před dveřma bude sedět a hlídat nás. Člověk by řekl, že nás budou teďka střežit, ale to néé. Neměla sem vůbec páru, kde Sirius leží, ale došlo mi, že asi v jednom z pokojů vedle mýho. Opatrně sem nakoukla do jednoho, tam ležel nějakej děda. Pak sem šla zkusit štěstí vedle a bingo.
Lampička na stole slabě svítila, vklouzla sem dovnitř a potichu za sebou zavřela dveře. Se Siriusem tu nikdo nebyl, čekala bych tady minimálně Jimmyho, ty jo.
Pomalu sem přišla k posteli a s úlevou sledovala, jak Sirius pokojně a pomalu oddechuje. Byla tady u jeho postele jedna židle, ale já si sedla na kraj postele, vedle něj. Chytila sem ho za ruku a palcem sem ho hladila po hřbetu ruky.
Za těch posledních pár dní sem o něj měla fakt strach. Nikdy sme nebyli v takový kaši, abych se musela takhle cejtit. Navíc sem se furt cejtila hrozně, protože to byla moje vina. Kdybych nezůstala zaklíněná na tom nádraží pod troskama anebo kdyby mě nechal na pokoji, mohl bejt v bezpečí. Nemůžu mu to ale vyčítat, kdyby byly role obrácený, vim naprosto bezpečně, že bych se zachovala úplně stejně. Nikdy bych Siriuse nemohla v takový chvíli opustit, stejně tak jako on nemohl opustit mě.
Nejevil vůbec známky toho, že by se měl probudit. To je ale dobře. Sama mám pořád bolesti a je mi jasný, že on je na tom hůř, takže je dobře, že to prospí a až se konečně probudí, tak už mu snad bude líp. V jednu chvíli sem cejtila, že mi stisknul ruku, ale nebyl vzhůru. Udělal to asi jen ze spaní podvědomě.
Koukala sem se na něj a cejtila sem, jak sem čím dál klidnější. Konečně mě ta panika začala opouštět. Je v bezpečí a v rámci možností zdravej.
Ani sem si nevšimla, že se otevřely dveře a někdo vešel dovnitř. Pořád sem se dívala na Siriusův klidnej obličej, byla to tak příjemná změna, oproti všem těm hodinám, kdy sem sledovala, jak se ten hezkej obličej kroutí bolestma. Někdo mi položil ruku na rameno a já sebou cukla.
"Klid, to sem já." špitl Jimmy. Uklidnila sem se. Byla sem furt napjatá a ve střehu, jako bych nemohla furt uvěřit, že sme zachráněný a mezi svejma.
"Jak ti je?" pošeptal James.
"Dobrý. Unavená, bolavá a hladová, ale dobrý." pousmála sem se, abych ho ujistila.
"Byl sem si jen pro kafe, abych neusnul." informoval mě a zvedl kelímek s kafem, kterej držel v ruce. Pak dodal: "Ostatní sou doma a spěj. Poslední tři dny se u vás střídáme, pořád tady s váma někdo je." To mě trochu uklidnilo, vědět, že tady furt někdo je a hlídá nás. Je sice malá pravděpodobnost, že by se nás Smrtijedi pokoušeli znova dostat a navíc u Munga, ale i tak je to příjemný zjištění.
"Bude v pohodě. Vypadalo to s ním v jednu chvíli dost bídně, ale vylíže se z toho. Léčitelé ho furt dopujou lektvarama, má velký bolesti, takže je lepší, když to prospí a probudí se, až to bude lepší." řekl mi v podstatě to samý, co před chvílí Patrick.
"Jimmy, já se tak bála. Vypadalo to s ním fakt špatně. Než ste nás zachránili, myslela sem, že je mrtvej." podívala sem se na něj se slzama v očích. Konejšivě mě pohladil po rameni.
"Bylo to fakt příšerný. Nikdy v životě už to nechci zažít." pokračovala sem a z očí se mi zas koulely slzy. Poslední dobou se to stávalo často, ale nemohla sem si pomoct, hned jak sem si vzpomněla na ty noční můry, který sme tam prožívali, na ten pohled, jak Bella mučí Siriuse, hned mě to zas dostihlo. Víc sem ale o našich zkušenostech nemluvila, teď na to ještě nejsem připravená vzpomínat nahlas.
"Ani si nedovedu představit, jaký to pro vás bylo. Ste oba skvělý, tohle by jen tak někdo nevydržel." hladil mě Jimmy po zádech. Chvíli sme tam mlčky jen tak byli, já nemohla spustit oči ze Siriuse. Vypadal teď tak klidně, v obličeji měl dost šrámů a podlitin, ale začínal zase vypadat normálně.
"Už ste oba v bezpečí. Měla bys jít ještě odpočívat, neboj, já tady s ním budu a u tebe bude Patrick." ujistil mě po pár minutách mlčení. Neochotně sem se zvedla, část mě tady chtěla zůstat, ale druhá část věděla, že má Jimmy pravdu a musim odpočívat. Naposledy sem se na Siriuse podívala a vrátila sem se do pokoje.
Hned sem zapadla zpátky do postele, Patrick tady ještě nebyl. Hned jak sem si lehla, zase sem usnula, ani sem nevěděla, kdy se vrátil s jídlem, ale to mi bylo jedno, šla sem spát s prázdným žaludkem a on mě nebudil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Po dlouhé době píšu tak se ptám, jen klikněte, kdo tu jste

Já jsem tu a chci, abys přidávala!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama