Everybody should have his own world...

Měsíc co měsíc

14. dubna 2008 v 21:04 |  Obrázkové jednorázovky
No rozhodla jsem se, zase po dlouhé době, že pro vás napíšu obrázkovou jednorázovku. Tahle je z toho smutnějšího soudku a je spíš o pocitech a tak. Je dost krátká, ale snad se i tak bude líbit. Chci aby jste psali komentáře, abych věděla jak se to líbilo, protože já sama z toho mám rozporuplné pocity. Doufám, že se vám povídka bude líbit a nezapomeňte okomentovat…………Vaše Maggdinka ♥
Měsíc co měsíc
Už se to opět blíží. Můj pravidelný rituál, který bych chtěl alespoň jednou vynechat. Pro mnohé je to krása, když se měsíc zaoblí do tvaru galeonu, ale pro mě ne. Jak by také mohla být.
Už jako malý jsem nesnášel úplňky. Když mi bylo devět let, stalo se to. Jako malý klučina jsem si rád hrával v lese za domem. Ach, Fenrir Šedohřbet, přál bych mu smrt, jako nikomu na světě. Do devíti let jsem úplňky miloval. Znamenalo to pro mě svobodu a znamení, že se v životě neustále něco mění. Že něco starého končí a nového začíná. Často jsem až do pozdních nočních hodin sedával u okna svého pokoje a sledoval tu lesknoucí rybí šupinu, která se třpytila na inkoustově modré obloze.
Jak teď ale pro mě může být úplněk osvobozující a symbolem něčeho nového? Právě naopak. Kdykoli měsíc dorůstá do tvaru zlatonky, vím, že ztrácím svobodu a kontrolu nad sebou samým. A co je na tom nového? Nic. Je to stereotyp, který se neustále opakuje.
Únava…..stres….podrážděnost….tyto tři pocity se mi střídají, když vidím, že měsíc nabývá stále kulatějšího a zaoblenějšího tvaru.
Strach a nejistota…..ne strach o mě, ale o druhé. Tyto pocity mám, když se večer co večer měním v ohavnou stvůru, která může kohokoli napadnout.
Ale nestěžuji si. Nikdy mi v životě nic nescházelo a i přes těch pár škrábanců jsem byl šťastný člověk. Člověk, plný milujících přátel, kteří mu vždy pomáhali a stáli za ním i v nejtěžších dobách. Měl jsem kolem sebe lidi, o kterých jsem si byl stoprocentně jistý, že mě mají rádi a díky tomuto pocitu jsem si ještě udržel zdravý rozum.
Děkuji za Jamese…..za kamaráda, který má dobré srdce. Sice je někdy ztřeštěný a sentimentální, ale srdce má ze zlata. Pro své přátele by se rozkrájel a já děkuji bohu, že to vím a že i já se mohu nazývat jeho přítelem. Hodně lidí si o něm myslí, že je nafoukaný a arogantní, ale já jsem měl tu čest poznat ho, takového jaký doopravdy je.
Děkuji za Siriuse……za člověka, který má chladnou hlavu v jakékoli situaci. Na mnohé působí jako sukničkář a cynik, ale opak je pravdou. Za mě, i za ostatní které má rád by strčil ruku do ohně. Vždy pohotový, plný statečnosti a unáhlenosti, do všeho se vrhá po hlavě, ale to na něm mám rád.
Děkuji i za Petera……není to sice pravý ideál Nebelvíru, ale i tak ho mám rád. Možná je trochu ustrašený a z komplikovaných a nepříjemných situací se snaží vybruslit, ale jinak vím, že je to dobrý kluk a pomůže mi, když to nejvíce potřebuji.
Děkuji za Lilly…….za milou a věčně usměvavou dívku, která má pro mě vždy nějaká slova útěchy a uspokojení. Dokáže ve mně vidět krásu i tam, kde není. Vím, že se jí mohu svěřit se vším a že si mé tajemství odnese až do hrobu. I za ní děkuji, je to vzácná a skvělá dívka a zaslouží si jen to nejlepší.
Za všechny mé přátelé děkuji. Na světě bych neměl nic, nebýt jich. Byl bych chudý, jako ta kostelní myš. Toto vše ze mě činí i přes můj handicap toho nejšťastnějšího člověka na světě, kterému lidé dali možnost….možnost milovat.
Nikdy jsem nevolal smrt, aby si mě vzala, i když by to v mé situaci nebylo nic zvláštního.
Nyní je mi sedmnáct let, osm let od onoho strašného večera, kdy se mi změnil celý život. Nyní, teď, po tolika letech se opakuje to, co každý měsíc. Stojím na hebké trávě mého milovaného domova, jakým mi jsou Bradavice a můj obličej ozařuje měsíční záře té stříbrné šupiny, která právě vyšla zpoza mraků.
Co se stane teď? Však už to víte, je to pořád stejné. Naposledy mi hlavou plují myšlenky, naposledy jsem schopen ještě normálně uvažovat a myslet. Na několik hodin mi bude toto privilegium, které dal bůh do vínku pouze lidem, odebráno a ze mě se stane stvůra horší než cokoli pozemského. Stvůra neslyšící na nic, stvůra, bez jakéhokoli myšlení. Stvůra, která myslí pouze na jedno. Na krev a na utrpení…
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ivi Ivi | Web | 14. dubna 2008 v 22:07 | Reagovat

fákt hezký pocity...jako by ses do rema zažila...

2 Alien Alien | E-mail | 16. dubna 2008 v 16:19 | Reagovat

nááádherný

3 Veverka Veverka | 23. dubna 2008 v 19:58 | Reagovat

Krása!

4 Veverka Veverka | 23. dubna 2008 v 19:58 | Reagovat

Krása!

5 maggie maggie | Web | 8. května 2008 v 20:12 | Reagovat

nádherně popsaný!!:)moc se mi líbilo, jak děkoval za jeho přátele...to jak jsi popisovala jejich povahy vážně sedělo do puntíku...:))opravdu se ti to strašně moc povedlo...

6 Dromedka Dromedka | Web | 23. května 2008 v 19:29 | Reagovat

krásné to bylo... ty přirovnání... :D ta se mi líbilä... a konec byl asi nejlepší... skvělý ;)

7 Aňulka Aňulka | Web | 1. června 2009 v 7:07 | Reagovat

Och!Ten konec až mi přejíždí mráz po zádech!!!Napsala jsi to moc hezky, o těch přátelích a těch pocitech, celé to byla krásné!

8 Eldarwen Eldarwen | Web | 15. listopadu 2009 v 9:29 | Reagovat

Chudák Remus.No opísala si to krásne:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama