Everybody should have his own world...

Duben 2008

11.spřátelený blog

15. dubna 2008 v 21:01 | MaggdiNka |  Spřátelené blogy
Tohle spřátelko je s Peggy. Za spřátelení jí moc děkuju. Zatím jsem neměla čas si nic od ní přečíst, ale to neznamená, že nemůžete vy :D…..Peggy za spřátelení mocinky děkuju a slibuju, že její povídky nezanedbám……..Vaše Maggdinka ♥
PS:Tady je odkaz na ní:Peggy

Měsíc co měsíc

14. dubna 2008 v 21:04 Obrázkové jednorázovky
No rozhodla jsem se, zase po dlouhé době, že pro vás napíšu obrázkovou jednorázovku. Tahle je z toho smutnějšího soudku a je spíš o pocitech a tak. Je dost krátká, ale snad se i tak bude líbit. Chci aby jste psali komentáře, abych věděla jak se to líbilo, protože já sama z toho mám rozporuplné pocity. Doufám, že se vám povídka bude líbit a nezapomeňte okomentovat…………Vaše Maggdinka ♥
Měsíc co měsíc
Už se to opět blíží. Můj pravidelný rituál, který bych chtěl alespoň jednou vynechat. Pro mnohé je to krása, když se měsíc zaoblí do tvaru galeonu, ale pro mě ne. Jak by také mohla být.
Už jako malý jsem nesnášel úplňky. Když mi bylo devět let, stalo se to. Jako malý klučina jsem si rád hrával v lese za domem. Ach, Fenrir Šedohřbet, přál bych mu smrt, jako nikomu na světě. Do devíti let jsem úplňky miloval. Znamenalo to pro mě svobodu a znamení, že se v životě neustále něco mění. Že něco starého končí a nového začíná. Často jsem až do pozdních nočních hodin sedával u okna svého pokoje a sledoval tu lesknoucí rybí šupinu, která se třpytila na inkoustově modré obloze.
Jak teď ale pro mě může být úplněk osvobozující a symbolem něčeho nového? Právě naopak. Kdykoli měsíc dorůstá do tvaru zlatonky, vím, že ztrácím svobodu a kontrolu nad sebou samým. A co je na tom nového? Nic. Je to stereotyp, který se neustále opakuje.
Únava…..stres….podrážděnost….tyto tři pocity se mi střídají, když vidím, že měsíc nabývá stále kulatějšího a zaoblenějšího tvaru.
Strach a nejistota…..ne strach o mě, ale o druhé. Tyto pocity mám, když se večer co večer měním v ohavnou stvůru, která může kohokoli napadnout.
Ale nestěžuji si. Nikdy mi v životě nic nescházelo a i přes těch pár škrábanců jsem byl šťastný člověk. Člověk, plný milujících přátel, kteří mu vždy pomáhali a stáli za ním i v nejtěžších dobách. Měl jsem kolem sebe lidi, o kterých jsem si byl stoprocentně jistý, že mě mají rádi a díky tomuto pocitu jsem si ještě udržel zdravý rozum.
Děkuji za Jamese…..za kamaráda, který má dobré srdce. Sice je někdy ztřeštěný a sentimentální, ale srdce má ze zlata. Pro své přátele by se rozkrájel a já děkuji bohu, že to vím a že i já se mohu nazývat jeho přítelem. Hodně lidí si o něm myslí, že je nafoukaný a arogantní, ale já jsem měl tu čest poznat ho, takového jaký doopravdy je.
Děkuji za Siriuse……za člověka, který má chladnou hlavu v jakékoli situaci. Na mnohé působí jako sukničkář a cynik, ale opak je pravdou. Za mě, i za ostatní které má rád by strčil ruku do ohně. Vždy pohotový, plný statečnosti a unáhlenosti, do všeho se vrhá po hlavě, ale to na něm mám rád.
Děkuji i za Petera……není to sice pravý ideál Nebelvíru, ale i tak ho mám rád. Možná je trochu ustrašený a z komplikovaných a nepříjemných situací se snaží vybruslit, ale jinak vím, že je to dobrý kluk a pomůže mi, když to nejvíce potřebuji.
Děkuji za Lilly…….za milou a věčně usměvavou dívku, která má pro mě vždy nějaká slova útěchy a uspokojení. Dokáže ve mně vidět krásu i tam, kde není. Vím, že se jí mohu svěřit se vším a že si mé tajemství odnese až do hrobu. I za ní děkuji, je to vzácná a skvělá dívka a zaslouží si jen to nejlepší.
Za všechny mé přátelé děkuji. Na světě bych neměl nic, nebýt jich. Byl bych chudý, jako ta kostelní myš. Toto vše ze mě činí i přes můj handicap toho nejšťastnějšího člověka na světě, kterému lidé dali možnost….možnost milovat.
Nikdy jsem nevolal smrt, aby si mě vzala, i když by to v mé situaci nebylo nic zvláštního.
Nyní je mi sedmnáct let, osm let od onoho strašného večera, kdy se mi změnil celý život. Nyní, teď, po tolika letech se opakuje to, co každý měsíc. Stojím na hebké trávě mého milovaného domova, jakým mi jsou Bradavice a můj obličej ozařuje měsíční záře té stříbrné šupiny, která právě vyšla zpoza mraků.
Co se stane teď? Však už to víte, je to pořád stejné. Naposledy mi hlavou plují myšlenky, naposledy jsem schopen ještě normálně uvažovat a myslet. Na několik hodin mi bude toto privilegium, které dal bůh do vínku pouze lidem, odebráno a ze mě se stane stvůra horší než cokoli pozemského. Stvůra neslyšící na nic, stvůra, bez jakéhokoli myšlení. Stvůra, která myslí pouze na jedno. Na krev a na utrpení…

17.kapitola-Nezaměnitelná tvář

14. dubna 2008 v 20:57 *Syn jako otec...nebo ne??*
No a jelikož jste mě s komentama potěšili a splnili jste mojí hranici, tak dávám novou kapču. Snad se vám bude líbit, je taková spíš že přibližuje Harryho svět a uvidíte, co si o Jamesovi a Lilly myslí ostatní. Taky tam James s Lilly potkají několik více méně známých tváří. Uvidíte. Pište opět komentíky, tentokrát vám dávat limit nebudu, ale to neznamená, že komenty psát nebudete, protože pokud budu nespokojená, tak kapča nebude. Snad jsem se v délce kapitol trochu zlepšila, takže je budete mít delší. Doufám, že se kapča bude líbit a přeju pěkný čtení…………..Vaše Maggdinka ♥
Nezaměnitelná tvář
"Co si myslíte o Billovi a Lizzie? " zeptala se Hermiona druhý den Harryho a Rona, když seděli ve společence a dělali úkoly.
"Já nevím, jsou v pohodě. Teda aspoň Bill, ale i Lizzie vypadá pohodově. " pokrčil Harry rameny a napsal další větu do jejich úkolu z lektvarů.
"Jo Lizz je super holka. " přitakala Hermiona.
"Ale je na nich něco divného. Jako by měli nějaké tajemství. Bill je vždycky takový zaražený, když se mnou mluví. " pokračoval Harry.
"Jsi slavný, je jasné, že je zaražený, že se baví s Harry Potterem. Myslela jsem si, že na to jsi si už zvykl. " namítla Hermiona.
"Ano zvykl, ale tohle není tím. Nevím proč, ale přijde mi, že je to něčím jiným. " sdělil Harry svým kamarádům svoji úvahu.
"Já nevím, nic o nich nevíme, známe je dva dny, až je poznáme líp, nebude to takový. " přidal se do jejich rozhovoru Ron.
"Možná. " přikývl Harry zadumaně a vrátil se ke svému pojednání.
-------------------------------------------------------------
"Hermiono, co máme první hodinu dneska? " křikla na Hermionu ráno Lilly u snídaně.
"Lektvary. "
"Jo, to se těžte, toho hajzla co na ně máme. " posteskl si Harry zhnuseně a udělal jako, že zvrací do své snídaně. James kousek od něj se hlasitě rozesmál.
"Jde vidět, že je to tvůj syn. " pošeptala Lilly Jamesovi do ucha při pohledu na Harryho. James na ní jen pobaveně zamrkal.
"Jen by mě zajímalo, od čeho má tu zvláštní jizvu. " řekl James potom, když se uklidnil.
"Hermiona říkala, že to je jakési kouzelné znamení. " pokrčila Lilly rameny.
Po snídani se všichni studenti Nebelvíru přesunuli dolů do sklepení, kde se jako obvykle konala hodina lektvarů. Když tam došli, Zmijozelští, kteří s nimi měli lektvary, už tam byli.
"Ale, tady máme ty naše dva nové studentíky z Ameriky. " ozval se jízlivě jeden ze Zmijozelských. Lilly s Jamese zvedli pohled, aby se podívali, kdo je tak nevrle vítá a spatřili vysokého bledého a blonďatého chlapce se špičatým obličejem.
"Malfoy. " šeptl James Lilly do ucha, ta jen přikývla. Poznali ho okamžitě, protože synáček, jako by otci z oka vypadl, nejen podle vzhledu, ale i podle jeho jízlivosti. Dál už si nemuseli domýšlet, kdo je jeho matka. Za prvé věděli s kým Malfoy starší chodí a za druhé na ně z Dracovi tváře koukalo i něco z rysů Blackovic rodiny. Malfoy si tedy opravdu vezme Narcissu.
"Co chceš Malfoyi. Myslíš že jsou zvědaví na ten tvůj ksicht a na ty tvoje debilní poznámky? " vložil se do toho Harry.
"Harry je na něj milej asi tak, jako já na jeho otce. " zachechtal se James Lilly do ucha.
"Je zkrátka celý po tobě. " odfrkla si Lilly potichu.
"S tebou se nebavím Pottere, takže drž klapačku. " vyštěkl na něj Malfoy podrážděně. Harry na nic nečekal a než se kdo nadál, už držel v ruce hůlku. Lilly s Jamesem úplně zírali, jak je Harry rychlý, ani si nevšimli jak hůlku vytahuje.
"Potter snad jí nechceš použít. " uchechtl se Malfoy, ale všichni si moc dobře všimli, že se trochu bojí. O Harrym bylo totiž známo, že dobře ovládá kouzla v praxi.
"Proč ne? Nepoužiju, pokud necháš moje kámoše na pokoji. " ušklíbl se Harry a když Malfoy nic nenamítal, zastrčil si hůlku zpátky do zadní kapsy kalhot. Udělal to právě včas, protože se právě otevřeli dveře sklepní učebny a dovnitř je vyzval chladný hlas.
Lilly s Jamesem vstoupili hned za Harrym a protože se tady nechtěli moc vystavovat, sedli si do poslední lavice k Harrymu, Ronovi a Hermioně. Dokonce i Lilly.
Najednou, jako by James vedle ní zkoprněl. Lilly si vybalila pomůcky na lektvary na lavici a pak si Jamese všimla.
"Co se děje? " podivila se Lilly, ale James neodpovídal.
"Jamesi. " zkusila to znovu a zamávala mu rukou před obličejem, ale nic. Podívala se tedy směrem, kterým koukal on a čelist jí v ten moment poklesla taky. Oba zírali před sebe. Harry si toho všiml a nechápal kam se ti dva koukají. Až teď si uvědomil, že koukají ke katedře, za kterou seděl jejich profesor lektvarů, kterého měl rád asi tak stejně jako Malfoye.
"Severusi. " špitla Lilly, že jí slyšel jenom James.
"Takže nemám halušky, že ne. Je to on. " přidal se k ní James, Lilly jenom němě přikývla.
"No jasně, kdo jiný by taky měl černé mastné vlasy a takovýhle zobák. " dodal James potom a Lilly po něm hodila jeden ze svých vražedných pohledů. Opravdu, za katedrou seděl vysoký vychrtlý muž s černými mastnými vlasy a hákovitým nosem.
"Hermiono, kdo je to? " vychrlil ze sebe James a podíval se na Hermionu, která seděla vedle Lilly.
"Tohle? " zeptala se Hermiona a ukázala na Snapea, na kterého James koukal. "Tohle je Severus Snape, náš učitel na lektvary. "
"Kterej je mimochodem strašném kretén. " dodal Harry a James vedle něj se uculil.
"Tak je to on. " pošeptala Lilly Jamesovi, když začali připravovat ječící dryák.
"Podívejme se, kam to Srabuse až dotáhl. Dokonce na profesora lektvarů. " řekl James na oko uznale, ale s pořádnou dávkou ironií v hlase. Lilly po něm opět šlehla ošklivým pohledem.
"Copak vadí ti, že mu nadávám? Zase se svého kamarádíčka zastaneš? " odsekl James, když si jejího pohledu všiml.
"Není to žádný můj kamarádíček, ještě jsem nezapomněla co mi řekl minulý rok. " namítla Lilly trpce. "Jen mě štve, že se do něho musíš stůj co stůj navážet. "
"No a co, vždyť je to vzájemné, on mi taky nenosí květiny. " ospravedlňoval se James. Lilly na to raději už nic neříkala.
Po dvou hodinách míchání lektvaru si šel Snape jejich práce obejít. Lilly měla lektvar dokonalý, jako vždy a těžko posoudit, jestli ho měla lepší Hermiona nebo ona. U Harryho a Jamese to bylo naopak, bylo těžko posoudit, kdo má lektvar horší.
"Vidím, že tvoje nadání na lektvary zdědil po tobě. " poškádlila Lilly Jamese pobaveně, ale to už k nim došel Snape a radši mlčela.
"Výborně slečno, alespoň mi sem přestoupil někdo talentovaný. " zastavil se nad Lillyiným kotlíkem. Hermiona vedle ní se na něj ublíženě podívala.
"Ale jak vidím, tak to samé se nedá říct o vašem kamarádovi. " odfrkl si, když se podíval na Jamesův lektvar, který měl jakousi nažloutlou barvu a ne fialovou, kterou měl Lillyin i Hermionino lektvar.
"Vy si můžete podat ruku tady s Potterem. " zasyčel Snape na Jamese, když viděl, že Harryho lektvar odporně páchne a má jakousi nahnědlou barvu. Lilly vedle sebe slyšela, jak Jamesovi pod lavicí ruply klouby na ruce a pod lavicí ho za ruku chytila. Věděla, že ho Snape vytočil, ale nechtěla, aby něco provedl.
Pak letmo zabrousila do těch chladných očí. Chvíli si se Snapem hleděli do očí, ale on se poté odvrátil a s naprosto chladnou tváří odešel k dalšímu stolu. Lilly se cítila dost zvláštně.
Konečně venku na chodbě zadrnčel zvonek, který ohlašoval přestávku. Všichni studenti, v čele ti Nebelvírští, se vyhrnuli z učebny rychle ven, aby byli od jejich nerudného a neoblíbeného učitele co nejdál. Jako poslední se šourali James s Lilly a spolu s nimi i Harry, Ron a Hermiona.
"Potter, mazejte rychle na další hodinu. Myslíte, že jsem zvědavý na vaši společnost. " sjel James ihned Harryho, když viděl, jak se šourají.
"Sergeiová a Brain tady zůstanou. " řekl pak jízlivě a Lilly s Jamesem se zastavili. Harry a spol ovšem také.
"Pottere, nevzpomínám si, že bych vyzval i vás. " sjel ho okamžitě profesor a Harrymu nezbývalo nic jiného, než odejít i s jeho doprovodem. Snape za nimi zabouchl dveře a v učebně zůstali jenom on a Lilly s Jamesem. Lilly byla docela nervózní a James naproti tomu stál se zuřivým výrazem a čekal co ze Snapea vyleze. Ten se na něj teď zkoumavě díval.
"Pottere, ty ses nezměnil. " řekl pak s jakýmsi opovržením v hlase.
"Jak víš, že jsme to my? " vyhrkla Lilly překvapeně.
"No jo, náš chytrý Snape zapojil svůj pronikavý rozum a opět došel ke správnému závěru. " odfrkl si James ironicky.
"Sklapni hubu Pottere. "
"Copak uděláš? Uložíš mi školní trest, když jsi teď ten pan profesor? " provokoval James dál.
"Tak jak jsi nás poznal? " Lilly ignorovala Jamesovo chování a nedala se odbýt.
"Podle tvých očí. Když ses na mě podívala, věděl jsem, že jsi to ty. Nikdo jiný takové oči nemá, tedy s výjimkou….no to je jedno. " vysvětlil Snape, ale pak se zarazil.
"Předpokládám, že se zvrtlo nějaké kouzlo a že jste tady z budoucnosti. " pokračoval dál.
"Jo. " přisvědčil James nerudně.
"Když jsme u toho, jak se má Sirius a kde je? Co s ním je a s Remem? " vyhrkl pak.
"Na to ti sem dobrej co, Pottere? Abys zjistil jak se má tvůj kámoš. Black se má určitě dobře, tam kde je. " a nehezky se ušklíbl. "Co se týče Lupina, tak ten je teď někde mezi vlkodlaky, plní úkol pro fénixův řád. To je naše organizace proti pánovi zla. "
"Co tím myslíš, je mu dobře tam kde je? " nedal se James odbýt.
"To je snad jedno Pottere, myslím, že by jste neměli nic vědět, není to dobrý, když znáte svoji budoucnost. A teď běžte. " Snape to zakecal a vyhnal Lilly s Jamesem z učebny. Ti se jen velice neochotně vyvalili na chodbu a vydali se do učebny přeměňování.
"Co tím Siriusem myslel? " vydechl james na Lillyinu adresu.
"Nech to plavat Pottere. "

Co se děje?

14. dubna 2008 v 15:20 Keci kolem blogu
Lidišky, tak děje se to, že mě můj nejmilovanější bratříček (debil jeden) zablokl chození na blog.cz a jelikož je správce počítače, může to odbloknout jen on.Má takový ty keci, že z toho je nevíc virů a spamů...bla bla bla.....skrátka budu sem přidávat asi články míň, protože mě je sem bude dávat moje zlatíško Baruška, který za to moc děkuju. Tak se nedivte, když dlouho nic nepřibyde......Vaše Maggdinka

49.kapitola-zase o krok blíž

12. dubna 2008 v 21:27 | MaggdiNka |  *Harry Potter-naděje umírá poslední*
A je tady znova kapča k "HP-naděje…."….už se jí chci zbavit, protože mě napadla další povídka a nechci si jí přidělávat, abych neměla čtyři povídky rozepsané najednou. Takže až tuhle dopíšu, začne nová. Počítám, že v květnu by měla být dokončená. Pěkných pár kapitol to ještě mít bude. Počítám, že se dostaneme na 55 kapitol. No nebudu se už vykecávat a tady máte mojí kapču. Snad se bude líbit, je taková nudná, ale trochu by to chtělo polevit. Přeju hezký počtení a připomínám- pište komenty……Vaše Maggdinka ♥
Zase o krok blíž
"Jenom mě dost překvapilo, že Voldemort dal svůj Viteálů do starého a rozvaleného baráku. " dumal Harry, když už ho madme Pomfreyová pustila z ošetřovny. Byla skoro půlka května a oni teď seděli pod rozložitým dubem na školních pozemcích a užívali si krásného slunečného dne. Seděli tu, povídali si a přitom si dělali úkoly.
"To je přece jasné. " zakroutila Hermiona nevěřícně hlavou.
"Tak nám to tedy vysvětli, když je to tak jasné. " pobídla ji Rebeka, které to nebylo jasné o nic víc než Harrymu, nebo někomu jinému.
"V tom domě ztratil posledně svoji moc a tím pádem je to pro něj, ne významné, ale určitě místo, na které nezapomene a pro něj něčím výjimečné. Sice na to nevzpomíná dobře, ale je to jedna z etap jeho života. Za druhé kdo by lezl do starého, skoro rozbořeného domu a za třetí, ten dům je velice starý a má ta nejmocnější kouzelná zaopatření, protože jak říkal Remus, ten dům patřil ještě Jamesovým rodičům. " vysvětlila Hermiona.
"Jasně! Když se na to podívám takhle, tak je to vlastně dost logické. " přitakal Harry pomalu.
"Vždyť to říkám. " přisvědčila Hermiona s jakýmsi zadostiučiněním v hlase, jako vždy, když měla pravdu.
"Jen nepočítal s tím, že zrovna já jsem takový blázen a jdu do polorozpadlého domu. To se trochu přepočítal náš milý Voldíček. " řekl Harry potom a všichni se hlasitě rozesmáli.
--------------------------------------------------------------------
"Harry, co myslíš, že je další Viteál? " Hermiona navázala na jejich odpolední rozhovor, když večer seděli ve společence a dopisovali pojednání pro Maggii na obranu proti černé magii.
"Nemám sebemenší tušení. Vždycky to ale bylo něco, co patřilo někomu ze zakladatelů Bradavic. Zmijozelův medailonek jsme už zničili, Mrzimorský šálek máme taky z krku a ještě to může být něco od Nebelvíra, nebo Roweeny z Havraspáru. Jenže jediné co po Nebelvírovi zbylo je jeho meč a ten má Brumbál, takže to musí být něco Havraspárského. " dumal Harry pomalu a počítal co zbývá.
"Jasně, takže musíme zjistit, co vzácného vlastnila Roweena z Havraspáru. To by nemělo být tak těžké, ale horší bude, najít to. " přikývla Rebeka.
"To je mi jasné. Začneme s hledáním hned zítra, musíme zjistit, co to je, protože samotné hledání zabere třeba i několik měsíců. " Harry souhlasil se svojí sestřenkou a sklonil se zpátky nad svoje pojednání.
"Harry, tak zajdi zítra za profesorem Kratiknotem. Ten je ředitel Havraspárské koleje, tak by snad mohl vědět, jestli po Roweeně něco zbylo. " navrhla po chvíli mlčení Hermiona.
"Hermiono, právě to mě teďka taky napadlo. " přikývl Harry a sbalil své dopsané pojednání do tašky.
-----------------------------------------------------------
"Hodně štěstí Harry. " popřáli mu všichni čtyři, když jim skončila hodina kouzelných formulí a Harry se právě chystal jít za profesorem Kratiknotem, jak včera řekl. Harry počkal, až se všichni studenti vyhrnou z učebny ven na chodbu, on se schválně loudal, aby to nevypadalo před nimi, že po profesorovi něco chce.
Harry se k profesorově katedře přiblížil a až teď si ho maličký profesor kouzelných formulí všiml.
"Harry, co tady ještě děláte? Přijdete pozdě na další hodinu. " zapištěl pak svým vysokým hláskem.
"Já se jenom na něco potřebuji rychle zeptat. " vyhrkl Harry, když se profesor chystal odejít.
"Dobrá, tak se ptejte, ale rychle. "
"Chtěl jsem se zeptat, jestli nevíte o něčem, co patřilo Roweeně z Havraspáru. " vyřkl Harry svoji otázku. Kratiknot na něj zůstal chvíli koukat, ale pak odpověděl.
"Samozřejmě, její diadém. "
"A víte, kde teď je? " vyhrkl Harry s nadějí v hlase a s jistým vzrušením, že ho třeba najde.
"Ale chlapče, ten je už několik století ztracen, nikdo neví, kde je. " spráskl Kratiknot ruce, zavrtěl hlavou, obešel a nechal tam Harryho pochmurně a zklamaně stát.
"Tak co ses dozvěděl? " vyhrkla Hermiona, jakmile se objevil před učebnou lektvarů.
"Měla nějaký diadém. " odpověděl Harry a opřel se o zeď.
"Aha, a kde je? Kdo ho má? " zaradoval se Ron a Harryho se vyptával dál.
"To se neví, je prý ztracený už několik století. " Harry sledoval, jak jejich rozzářené tváře opět povadly.
"Kdybych aspoň věděl, jak vypadá. " vyhrkl potom zoufale.
"Ale to není přeci nic těžkého. " zaradovala se opět Hermiona, ale víc říct nestihla, protože Snape právě otevřel dveře a oni bez dalšího povídání vešli do sklepní učebny na hodinu lektvarů.
-----------------------------------------------------------------------
Hermiona hned po hodině sdělila svůj nápad.
"No Hermi, ty jsi génius! " vykřikla obdivně Ginny, když si všichni její plán vyslechly.
"Jasně, hned při večeři za ní dojdu. " přitakal Harry a nadšeně si promnul ruce.
Po večeři se Harry odpojil od svých kamarádů a zamířil k Havraspárskému stolu a pohledem našel výstřední blondýnu s nepřirozeně velkýma očima.
"Ahoj Lenko." pozdravil ji Harry zdvořile. Lenka do něj vždy nějakým způsobem pouštěla pozitivní energii. Snad to bylo jejím zasněným hlasem a pohledem, nebo snad jejími náušnicemi v podobě ředkviček a její přívěsek vyrobený ze zátky od Máslového ležáku.
"Ahoj Harry." odpověděla Lenka zasněně a usmála se na něj. Několik holek kolem ní po ní hodili vražedné výrazy. Nemohly pochopit, jak se někdo, jako je Harry, může bavit s někým, jako je Lenka.
"Lenko, potřeboval bych od tebe jednu službičku." sklonil se k ní Harry blíž a vypověděl jí, co od ní potřebuje. Lenka pouze přikyvovala a slíbila mu, že v domluvenou dobu přijde na domluvené místo.
"Díky Lenko, jsi zlatá." děkoval jí Harry, když odcházel od Havraspárského stolu. Několik dívek se na Lenku vraždně podívalo a pak se málem složili z Harryho, protože se na Lenku přímo krásně usmál. Pak se sebral a odešel do společenky, kde na něj čekali ostatní.
--------------------------------------------------------------
Harry se vydal do temných chodeb hradu. Hodiny právě odbíjeli desátou hodinu večerní a on se plížil pod neviditelným pláštěm do šestého patra, kde na něj měla Lenka počkat. Když tam dorazil Lenka tam už stála. Strhl ze sebe plášť a Lenka ho vedla chodbami hradu někam, kde ještě v životě nebyl. Po chvíli stanuli u jakési plastiky orla a ten otevřel zobák a krákavým hlasem jim položil otázku. "Když slunce umírá a na oblohu se vyhoupne bílá rybí šupina, co se potom děje?"
Lenka chvíli nad otázkou dumala. Harry byl rád, že do jejich společenky mají pouze heslo a nemají žádné otázky.
"Myslím, že se z lidí stávají vlkodlaci." odpověděla Lenka po chvíli.
"Velice pěkně řečeno." Zakrákal orel a vstup do Havraspárské společenky se jim otevřel. Harry se rozhlédl. Místnost vypadala podobně jako jejich Nebelvírská společenka, ale vše bylo laděno do barev havraspáru, tedy do modré a stříbrné. Na stropě byly třpytivé obrázky hvězd a souhvězdí. První co ho ale upoutalo, byla kamenná a velice krásná socha hned naproti vchodu do společenky.
Z kamene tam stála vytesaná krásná žena, určitě to musela být Roweena z Havraspáru. Harry se naklonil blíže a uviděl vyrytý nápis.
" Vědění a moudrost je nad všechny poklady lidstva."
Co nejvíc ale Harryho zaujalo, byla kopie zlaté čelenky s několika drahokamy. Byla to pouhá kopie, ale vypadala jako originál. Harry si čelenku prozkoumal pozorněji. Když jí teď viděl, přišlo mu, že tuhle věcičku už někde viděl. Nemohl si však ani za boha vzpomenout kde.
"Díky Lenko, máš to u mě." zazubil se na ní pak. Lenka se s ním rozloučila a Harry se pod pláštěm vydal na zpáteční cestu do své ložnice.

16.kapitola-otec, ale kdo je matka?

10. dubna 2008 v 21:23 | MaggdiNka |  *Syn jako otec...nebo ne??*
Tak a je tady další kapča k "Syn, jako otec…."….konečně se dozvíte, jak ti dva reagovali na Harryho. Tahle kapča je docela dobrá, ale moc s ní spokojená nejsem, musíte to posoudit vy, od toho tu pro vás jsem, aby jste zhodnotili moje pochybná díla :D…takže pokud se chcete dozvědět něco nového, tak určitě pište komenty. Poslední dobou hodně komentujete, ale ne pořád tak, jak bych si představovala. Vždycky vám dám hranici několika komentů, vy jí nesplníte a já stejně něco přidám. Ale s tím už teď nepočítejte, teď budu nekompromisní. Pokud nenapíšete aspoň deset komentů, opravdu sem nic nepřidám. Přeju krásný čtení a dejte mi do komentářů vědět, jak se kapča líbila………Vaše Maggdinka ♥
Otec, ale kdo je matka ?
Lilly s Jamesem se strnule přesunuli na snídani k Nebelvírskému stolu, skoro nikdo tu už nebyl, všichni se chystali na hodinu, ale s tím si oni hlavu lámat nemuseli.
"Viděl jsi to taky? Nebo mám z těhlech všech věcí vidiny? " zeptala se Lilly Jamese, když byla schopná slova.
"Jestli myslíš tu moji přesnou kopii, tak jo, tu jsem viděl. " odpověděl James.
"Myslíš, že to byl….? " začala Lilly, ale James jí nenechal domluvit a odpověděl dřív, než to stačila doříct.
"Můj syn? Ano, myslím si to přesně taky. "
"Páni, tak už víme, že budeš mít za dvacet let šestnáctiletého syna. Co se dozvíme příště? " zavrtěla Lilly nevěřícně hlavou.
"Zajímalo by mě, kdo je jeho matka. " spekuloval James a Lillyinu předchozí poznámku ignoroval.
"Doufám, že nemyslíš na to, že se někoho zeptáš. " Lilly dala ruce v bok. "Neslyšel jsi, co říkal Brumbál? Nemáme se na nic ptát, bylo by to pro nás nebezpečné. "
"Ale Lilly, copak tebe to nezajímá? " naléhal James nedočkavě.
"Jestli mě zajímá která bláznivá holka si tě vezme a bude mít s tebou dítě? Ani ne, člověče. "
"Ale no tak, Lilly, přece se nenecháš přemlouvat. " žadonil James dál.
"Už jsem řekla. "
Ještě toho dne šli do Prasinek koupit si věci do školy a oblečení na sebe. Oběd nestíhali, a tak se zastavili u Tří košťat. Do hradu se vrátili až před večeří. Lilly si odeběhla dát věci nahoru a když na ní pak James čekal ve společence, aby mohli na oběd, nové džíny a tričko už měla na sobě.
"Páni, tobě to sluší. " vydechl James, když k němu Lilly došla.
"Ale nech toho. " Lilly se trochu začervenala. "Mám na sobě obyčejné tričko a džíny. "
"To je jedno co máš na sobě, ty jsi krásná vždycky. " Lilly na něj chvíli koukala, ale pak si odkašlala. "Půjdeme už konečně na tu večeři, nebo si to jídlo budu muset ohřívat na ohni? " zeptala se teď trochu stroze. James jen pokrčil rameny, na nic nečekal a vydali se na večeři. Došli do Velké síně a rozhlédli se po Nebelvírském stolu. Všude bylo plno a oni nevěděli kam si mají sednout.
"Lizzie, pojďte sem. " to Hermiona si jich všimla a volala je k nim. U stolu tam seděli ona, Harry, Ron a Ginny. Lilly se podívala na Jamese a když nic nenamítal, vydala se k nim. James byl trochu nervózní, že si má sednout ke svému synovi.
"Ahoj. " pozdravila Lilly všechny kolem a sedla si vedle Hermiony. James si sedl naproti ní, vedle Harryho.
Lilly si nandala na talíř vařené brambory a kuře a James jí napodobil, protože byl tak divně svázaný.
"Kam jste vlastně dřív chodili na školu? Odkud jste se přistěhovali? " navázala Hermiona nějaký rozhovor, aby nebylo takové děsivé ticho.
"Eeh….z Ameriky. " kvákla Lilly první blbost, která jí napadla, protože se nemohla dlouho rozmýšlet, aby to nevypadalo podezřele.
"Vážně? Vždyť nemáte ani jeden Americký přízvuk. " podivila se Ginny.
A kurňa, pomyslela si Lilly, tak tahle holka je bystrá. Chvíli se rozmýšlela, ale nakonec jí překvapivě zachránil James.
"No, já jsem s našima bydlel do deseti tady v Anglii a přízvuk mi zůstal. Pak jsme se přestěhovali a začal jsem chodit do školy tam. " James to vymyslel chytře a Lilly jenom zírala, pak se toho chytla. "No a já mám mamku Angličanku, od narození sice žijeme tam, ale přízvuk mám po ní. "
"To je zajímavý, že zrovna dva lidi, kteří mají anglický přízvuk se přistěhovali zpátky do Anglie. " nadhodil Harry a přejel Jamese i Lilly zkoumavým pohledem.
"No, když mi rodiče řekli, že se stěhujeme, vůbec jsem nechtěla a Bill byl na tom stejně. Ve škole jsme si potom povídali a zjistili jsme, že se stěhujeme oba. Takže to není tak hrozný, aspoň tady někoho znám. " vymýšlela si rychle Lilly.
"Aha. " přitakal Ron s plnými ústy brambor.
"Jdeme? " zeptala se Lilly po chvíli Jamese a on byl rád, že je konečně vysvobodila.
"Tak zatím ahoj. " zamávala jim, když se zvedli od stolu.
"Jo, zdarec. " přidal se James a pak vyšli s Lilly směrem do Nebelvírské věže.
"To tě nenapadlo nic jiného než Amerika? Spustil, když byli v půlce cesty do společenky.
"A co jsem měla říct? Z Itálie? Z Francie? V Americe se aspoň taky mluví anglicky. " ospravedlňovala se Lilly dotčeně a dál už se s Jamesem nebavila.
--------------------------------------------------
"Bille, pojď sem k nám a nelež tam tak. " křikl Ron na Jamese, ten ležel v posteli, nohy měl opřené o dřevěnou konstrukci postele a díval se před sebe. Pak se tedy zvedl a přisedl si k nim na zem na rudé polštáře. Harry se najednou překulil ke kufru a vytáhl z něj dvě lahve Ohnivé whisky.
Jamesovi se trochu rozzářili oči a pak vyhrkl. "Tak tady se mi asi bude líbit. " a promnul si ruce. Všichni kluci co zde seděli se dali do smíchu.
"Ááá pán je alkoholik. " zasmál se Harry.
"Alkoholik ne, jenom se občas něčeho napiju. " pokrčil James rameny. "Dej to sem." Pobídl Harryho pak, když viděl, jak se potýká s uzávěrem od lahve a jedním pohybem ruky láhev otevřel. Pak mávl hůlkou a jedním plynulým gestem se všechna Ohnivá whisky rozlila do pěti sklenic, které na podlaze byly. Neville tady s nimi nebyl. Chvíli popíjeli a Harry a spol vyprávěli Jamesovi historky, co se tady stalo na téhle škole.
"Hele ta holka co je tady s tebou, to je docela kus. " navázal Ron potom, když dopověděli historku o turnaji Tří kouzelníků.
"Tak bacha kámo, od tý ruce pryč. " pohrozil mu James opilým hlasem.
"Copak, ty s ní chodíš? " vyzvídal Harry.
"Nedá se říct, že chodím, ale řekněme, že je to ta nejlepší a nejhezčí holka, kterou jsem kdy poznal. Řekněme, že jsme spolu něco měli. "
"Wow, nevypadá jako typ, který by si jen tak užíval a ty taky ne. " prohodil Ron.
"Lil….totiž, Lizz se nezdá. Teď jsi mě urazil. Na škole jsem měl skvělou pověst u holek a mohl jsem mít kteroukoliv, na kterou bych si ukázal, teda ještě můj nejlepší kamarád je lepší. " James se cítil dotčeně.
"Hele, co jste to mleli s tím Voldemortem? " zeptal se pak, když si vzpomněl na jejich předchozí debatu.
"Voldemort je teď u moci. Jeho zlo se trousí všude kolem a není tu bezpečno. Každého zabíjí a mučí a vypouští mozkomory. To jste se v Americe nedoslechli? " vysvětlil Harry a znovu si zavdal ze své sklenice.
"Ale jo, slyšel jsem, že Voldemort nabírá síly. " přitakal James, když si vzpomněl, co slyšel u sebe v realitě.
"Hmm, to máte trochu opožděný zprávy, je už dost mocný a síly nabírá čím dál víc. Všichni se ho bojí. " přidal se k Harrymu Dean.
"Už by jsme měli jít spát. " vyhrkl James, když se podíval na hodinky. Bylo pár minut po půlnoci. Sice se mu ještě nechtělo spát, ale tolik informací, co se dneska dozvěděl, musel vstřebat a ještě si o tom popřemýšlet.
Když ležel v posteli myslel, že tohle je snad vtip, nebo že se zbláznil. Vždyť on ráno potká naprostou kopii sebe a domyslí si, že je to jeho syn a pak s ním večer popíjí Ohnivou whisky a baví se o Jamesově lásce, jako o pěkné holce. Tahle realita byla pro Jamese dost popletená a zmatená.

24.kapitola- 7.ročník =ročník lásky

10. dubna 2008 v 21:21 | MaggdiNka |  *Volání srdce*
No a abych to trochu prostřídala, tak píšu zase kapču k "Volání srdce"…je trochu nudná, mě osobně se moc nelíbí, ale posuďte to vy, pomocí komentářů. Jsem zvědavá na vaše ohlasy a nejdu pod hranici 10 komentů. Takže komentujte, pokud chcete další kapču k téhle povídce. Přeju krásný počtení a pište komenty…….Vaše Maggdinka ♥
7. ročník = ročník lásky
Dnes bylo 1. ledna, den po Silvestrovské párty. Pro naše milé Poberty a holky to znamenalo, že na Nový rok sem přijeli zpět všichni studenti, a tak už neměli společenky sami pro sebe. 1. ledna si všichni dodělávali úkoly. Dokonce i Lilly si dala s úkoly přes prázdniny pokoj a všechno teď museli na poslední chvíli dohánět a tak jejich Nový rok vypadal tak, že seděli všichni buď v knihovně, nebo ve společence a pachtili se s úkoly, nebo pojednáními na různé předměty.
"Tohle mě jednou zabije. " odfrkl si Sirius večer ve společence a hodil brk na svoje nedodělané pojednání.
"Copak miláčku, bolí to? " zeptala se ho Maggie s afektovanou starostí v hlase.
"Co?"
"No myšlení. To že používáš mozek. To jsi nikdy dřív nedělal. " rýpla si do něj. Sirius na ní provokativně vyplázl jazyk.
"Copak, chceš, abych ti ho ukousla? " zeptala se ho Meg pobaveně.
"Ano, prosím. " Sirius nasadil psí oči.
"Smůla brouku. " odbyla ho Maggie, mázla ho brkem přes obličej, takže tam měl inkoustovou čáru a ona se vrátila ke svému pojednání. Všichni se hlasitě rozesmáli. První, kdo měl všechno samozřejmě hotové byla Lilly.
"Neviděli jste Remuse s Lucy? " zeptala se pak neadresně ke stolu.
"Ne, Lucy jsem neviděla už od oběda. " pokrčila Maggie rameny, ale dál se tímto tématem nezabývala.
"Copak vám nepřijde ani trochu divný, že tu nejsou ani Lucy ani Remus? " zakroutila Lilly nevěřícně hlavou nad jejich lhostejností.
"Je to trochu podezřelý, ale určitě ne nic znepokojujícího. " přitakal Sirius.
Když už bylo půl jedenácté a oni se chystali jít spát, protože už měli všechno dopsané, vyklopil se vstup do společenky a dovnitř vešli Lucy s Remusem a oba se něčemu strašlivě řehtali.
"Tak se jich na to zeptáme ne? " řekl James jakoby mimochodem, když ty dva všichni zaregistrovali. Remus chtěl jít k sobě do ložnice a Lucy už byla na půlce cesty ke schodům k dívčím ložnicím, když na ně Maggie křikla. "Kampak vy dva? Pojďte přece k nám."
Lucy s Remem si vyměnili pohledy a pak si k nim přisedli. Ve společence mimo nich bylo ještě pár studentů ze šestých ročníků, kteří ještě dodělávali úkoly.
"Tak co vy dva? Nechtěli by jste nám něco říci. " začal Sirius a změřil si oba zkoumavým pohledem.
"Co by jsi chtěl slyšet? " odpověděl s klidem Remus.
"Ale Reme, nedělej debila, když za těch sedm let víme, že tvoje inteligence je daleko vyšší než inteligence normálních lidí. " namítl Sirius.
"Jestli ty se považuješ za normálního člověka, tak tě musím informovat, že inteligence většiny lidí je větší než ta tvoje. " Remus se zašklebil. Všichni se začali jako na povel smát, ale zároveň na Remuse překvapeně zírali, protože to bylo snad vůbec poprvé, co si takovým způsobem vystřelil ze svého kamaráda.
"A jak vysvětlíte to, že jste byli pryč na Silvestra? " řekla Lilly po chvíli.
"Vy jste si toho vůbec všimli? V tom vašem stavu? " řekl Remus s mírnou ironií v hlase. Teď všichni vyvalili oči ještě víc, takového Rema neznali. Vždy byl tichý a milý a teď si z nich akorát dělal srandu.
"No, přiznávám, že jsme všichni byli trochu mimo, ale když jste byli pryč skoro tři hodiny, toho by si všiml i idiot. " namítla Lilly, když překousla jeho náhlou změnu.
Remus ani Lucy neodpovídali.
"Hele tak to vybalte. " Maggie si založila ruce v bok. "Je jasný, že spolu něco máte a jestli je to pravda, tak to přiznejte, protože my budeme akorát rádi."
Lucy si s Remem vyměnila pohled, ve které bylo jasně vidět, jako by se ptali, jestli mají přiznat barvu.
"Dobře. " hlesl po chvíli Remus a ještě jednou se na Lucy podíval, jestli proti tomu nic nemá, že to řekne. Nezdálo se, že by Lucy něco vadilo a nic neřekla ani nenaznačila.
"Ano, chodíme spolu, od Božího hodu. " přiznala Lucy, než stihl Remus cokoli říci. Chvíli na ně všichni koukali a koukali z jednoho na druhého.
"No to je skvělé! " první se vzpamatovala Lilly a oba je k sobě přitiskla.
"Jasně, to je super zpráva. " přidal se James a bylo vidět, že se opravdu upřímně raduje.
"No nic, já jdu spát. " řekla Lucy po chvíli a rozloučila se s Remem tak, že mu dala dlouhé políbení. Maggie udělala se Siriusem to samé. James se trochu nesměle podíval na Lilly a zachytil její pohled. Koukala se na něj tak zvláštně, nedokázal to popsat a ani nevěděl, co si má z jejího pohledu představit.
Pak se všichni odebrali každý do své ložnice. James si sedl na postel a nepřítomně se koukal do prázdna.
"To je super Náměsíčníku, mám z tebe radost. Je vidět, že jsi pořádně šťastný. " říkal zrovna Sirius Removi.
"Díky, Siri. " usmál se Remus a začal si oblékat pyžamo. James jejich rozhovor nevnímal, myšlenkami byl úplně někde jinde.
"A co ty, Dvanácteráku? " otočil se Sirius na Jamese. James nereagoval.
"Jimmy. " nic.
"Jamesi! "
"Co-cože? " James se konečně probudil ze svého zamyšlení.
"Co ti je? " nechápal Sirius.
"Jamesi? " řekl Remus opatrně a potichu. "Co se stalo? " Všiml si totiž, jak má James skelné oči a nepřítomně utrápený výraz.
"Ale nic, nechte to plavat. " odbyl je James mávnutím ruky, lehl si oblečený do postele a chystal se zatáhnout závěsy kolem své postele, ale Sirius ho zadržel.
"Co je, Jimmy? " nedal se jen tak odbýt jeho kamarád.
"Když…"začal James, ale pak se zadrhl.
"No " pobídl ho vstřícně Remus.
"Jen, já jsem moc rád, že chodíš s Lucy, jen je mi to prostě líto. " šeptl James.
"Co je ti líto? " nechápal Sirius.
"Jamesi, to bude dobré. " řekl Remus, ignoroval Siriovu předchozí poznámku, sedl si k Jamesovi na postel a podíval se na něj.
"Co když ne? " podíval se na něj zoufale James a bylo vidět, že nemá už k slzám daleko.
"Bude, určitě jo. " snažil se ho Náměsíčník uklidnit.
"Co když si ale nikdy nevzpomene. Když jsem teď tam dole viděl tebe s Lucy a Siria s Meg, prostě jsem si tohle uvědomil. Co když pro ní budu ten otravný Potter, jako dřív a to se tentokrát nezmění."
"Když sis jí dokázal získat jednou, dokážeš to i podruhé. Už prostě nejsi stejný jako před rokem a ona to vidí i přes to, že ztratila paměť. "
"Jdu spát. " řekl James po chvíli a začal se převlékat do pyžama. Remus se tedy zvedl a lehl si do své postele, Sirius v té své už dávno ležel. James na sebe pyžamo rychle hodil a plácl sebou do své postele, pak jediným pohybem hůlky zatáhl závěsy u své postele.
Po chvíli byly od jeho postele slyšet tlumené vzlyky a popotahování. Remus si se Sirem vyměnili ustarané pohledy a pak Remus hůlkou zhasl světla v pokoji a ložnice se ponořila do tmy. Noční klid rušili pouze občasné posmrkávání ze směru, kde byla Jamesova postel.

15. kapitola-Potter na druhou

8. dubna 2008 v 19:49 | MaggdiNka |  *Syn jako otec...nebo ne??*
Ha a rozhodla jsem se napsat další kapču k "Syn jako otec…". Sice jste ještě nepřekonali moji danou komentářovou hranici, ale to se napraví. Tahle je taková pikantnější a jelikož je tam setkání Harryho s Lilly a Jamese, tak neklesnu na míň než na 15 komentářů. Jenže teď opravdu neslevím. Nic o kapče nebudu prozrazovat, prostě pište komenty a dostanete další kapču. Hezký počtená lidišky……..Vaše Maggdinka ♥
Potter na druhou
Lilly s Jamesem se pomalu šourali po chodbách hradu a pomalu šli do společenky. Znali to tady, ale přesto jim to přišlo tak jiné. Dokud šli k Brumbálovi, ani si neuvědomovali, že je to tady jiné, ale jak už věděli, že jsou v budoucnosti, najednou si všímali změň, které tu byli. Pomalu došli k portrétu buclaté dámy. James řekl heslo, které jim poradil Brumbál a oni vešli do společenky. V místnosti bylo plno lidí, ale oni se ani nezastavili a vydali se do ložnic šestých ročníků. Lilly se ani s Jamesem nerozloučila a vyběhl po schodech nahoru. V ložnici seděli na posteli tři dívky. Dvě z nich si povídali a jedna, která měla hnědé nepoddajné vlasy, si četl na posteli knihu. Jakmile se otevřeli dveře, všechny se otočili.
"Ahoj, promiň, ale asi jsi si spletla pokoj. " nadhodila Hermiona Grangerová, ta dívka s knihou.
"Ne, nespletla. Jsem tady nová, přestoupila jsem z jiné školy. " řekla Lilly nervózně a čekala na jejich reakci.
"Aha." Hermiona vstala a šla k ní. Já jsem Hermiona Grangerová." a natáhla k Lilly na pozdrav ruku. "A tohle je Parvati Patilová." pokývla hlavou k černovlásce. "A tohle Levandule Brownová." A ukázala na plavovlásku."
Obě jí zamávaly na pozdrav a Lilly jim to oplatila úsměvem.
"A jak se jmenuješ ty?" ozvala se dívka jménem Parvati.
"Lil…totiž, ehm…Lizzie Sergeiová." Lilly se trochu zmateně zadrhla, ale pak si vzpomněla na své nové jméno.
"A kde máš věci?" podivila se Hermiona, když si Lilly sedla na jedinou prázdnou postel v pokoji.
"Ehm, no všechny jsem si nechala ve své staré škole." vysypala ze sebe. Tohle byla jedna z jejích předností, dokázala totiž rychle myslet.
----------------------------------------------------
James otevřel dveře u chlapeckých ložnic, kde bylo nasáno šesté ročníky a vešel do kruhovitého pokoje. Byl přesně takový, jaký měl i on v Bradavicích, než odjeli do Itálie, s tím rozdílem, že tady bylo šest postelí, ale zdálo se, že jenom pět jich je obydlených.
V pokoji ještě nikdo nebyl, kromě jednoho chlapce s kulatým obličejem. Neville Longbottom na nově příchozího pohlédl a nedokázal skrýt své překvapení.
"Čus, já jsem Bill Brain." začal James sebevědomě. "Jsem tady nový, přestoupil jsem z jiný školy."
"Já jsem Neville Longbottom." řekl Neville zmateně, ale na nic dalšího se neptal. James sebou mrsknul na postel a zatáhl si kolem své postele závěsy.
Asi po půl hodině se otevřeli dveře a dovnitř vešli asi čtyři chlapci. Zaslechl pouze kousek z jejich rozhovoru. "….takže Mozkomorové zase někomu dali polibek?" zeptal se jeden z nich. James se trochu zhrozil. Panebože, kam jsem se to dostal, pomyslel si pro sebe, ale závěsy neohrnul.
"Neville, proč jsou zatažené závěsy?" zeptal se další z chlapců.
"Je tady nějaký nový student. Bill se myslím jmenuje a říkal, že tady přestoupil z jiné školy."
James zahlédl siluetu jednoho z chlapců, jak se přibližuje k jeho posteli.
"Myslím, že spí, neměli by jste ho rušit." ozval se chlapec jménem Neville a James mu za to byl strašně vděčný, protože teď se nechtěl s nikým seznamovat. Chtěl jenom ležet a přemýšlet. Přemýšlet nad tou bláznivinou, co se jemu a Lilly přihodila. Myslel i na své přátele, na Siria a na Rema, po kterých se mu moc stýskalo a taky na Petera. Bradavice miloval, ale tyhle se mu bez jeho přátel tolik nezamlouvali.
---------------------------------------------------------------
Lilly na Jamese druhý den ráno čekala ve společence. Normálně by na něj nečekala, protože na něj byla ještě naštvaná a dávala za vinu jemu, že jsou tady, ale nechtěla jít na snídani sama, když tu nikoho neznala.
James počkal, až když se všichni jeho noví spolubydlící odebrali na snídani a až pak vstal z postele. V rychlosti se převlékl se a učesal si vlasy, které neměl tak rozcuchané, jako dříve, což byl pro něj nezvyk. Konečně se vydal do společenky, kde už na něj netrpělivě čekala Lilly.
"No konečně Potter." sykla na něj, ale dala si záležet, aby jí nikdo neslyšel.
"Jestli si nepamatuješ, tak teď jsem Bill Brain." odpověděl ležérně James a spolu s Lilly vyšli ze společenky na chodbu. Lilly ještě nezapomněla otráveně protočit oči.
"Evansová, jako blondýnka jsi taky k nakousnutí." nadhodil James asi v půlce cesty do Velké síně.
"Ty si nedáš pokoj ani v téhle naší situaci, viď Pottere."
"Ještě že ti Brumbál nezměnil i oči, to by byla škoda, protože ty máš dokonalý oči, který nikdo jinej nemá." pokračoval Jimmy a ignoroval její předchozí poznámku. Lilly se nepatrně začervenala, ale James se na ní naštěstí nepodíval. Konečně byli ve Vstupní síni. Na snídani už měli asi jenom pět minut, ale stejně se ještě dneska neučili, plánovali jít do Prasinek, koupit si školní potřeby, školní uniformy a nějaké obyčejné oblečení.
Lilly se na prahu srazila s nějakým chlapcem.
"To nemůžeš dávat sakra pozor…!" pustila se do něho, ale najednou zmlkla uprostřed nadávek a zůstala na něj zírat s otevřenými ústy. Pak nenápadně šťouchla do Jamese, který se na chlapce podíval až teď a vypadal stejně, možná ještě víc překvapeně, než Lilly.
Harry se na ně koukal taky, nijak ho nevykolejilo, že se na něj ti dva tahle dívali. Myslel že je to kvůli té jeho jizvě, jako vždy. Jenže to netušil, že tihle dva na něj koukali úplně z jiného důvodu.
"Ahoj, ty budeš asi ten můj nový spolubydlící a ty ta spolubydlící mojí kamarádky Hermiony." prolomil Harry rozpačité ticho a k oběma natáhl svou ruku na pozdrav. Lilly se vzpamatovala trochu dříve a jeho nabízenou ruku stiskla.
"Já jsem Lizzie Sergeiová." představila se duchapřítomně a nemohla z něj spustit oči.
"Já jsem Bill, Bill Brain." James se konečně vzpamatoval a držel se Lillyina příkladu. Kdyby se ti dva totiž postavili vedle sebe, před Jamesovou přeměnou, určitě by si byli na vlas podobní.
"Já jsem Harry, Harry Potter." odpověděl mile Harry, obešel je a nechal je tam překvapené stát.

48.kapitola 2/2-duben

6. dubna 2008 v 21:36 | MaggdiNka |  *Harry Potter-naděje umírá poslední*
Tak a je tady pokračování kapitolky "Duben"….pište pls komentíky, co si myslíte o tom viteály a tak. Moc by mě zajímalo, jak se bude líbit to, co jsem vymyslela. Takže, jestli chcete číst, musíte si nejdříve přečíst k tomu první část, jinak to asi ani nemá cenu. Doufám, že budete pořádně komentovat……….Vaše Maggdinka ♥
Duben 2/2
Harry se udiveně rozhlédl po tom tajném sklepení. Netušil, že kouzelnické tajné místnosti jsou takhle moc velké. Byl přímo vzrušením bez sebe, když se díval na ono tajemné světlo úplně vzadu na konci místnosti. Něco mu říkalo, že je konečně u cíle a že je to ono. Na nic nečekal a rozešel se přímo za zdrojem světla. Až teď ho napadlo, že nezná skoro žádná kouzla. Co když i tenhle Viteálů bude chráněn takovými mocnými kouzly, jako byl ten v jeskyni, který našel téměř před rokem s Brumbálem? Teď to ale neřešil, toužil vědět, jestli opravdu našel další část duše a byl zvědav do jakého předmětu jí Voldemort uzavřel tentokrát.
Teď už skoro klusal a zjistil, že sklepení je ještě daleko větší, než jak si myslel. Určitě sahal i daleko za jejich dům, možná až pod dům, který stál vedle. Najednou se skácel a když se zvedl, mnul si přeražený nos. Natáhl opatrně ruku a nahmatal neviditelnou bariéru, spíše zeď, která sklepení oddělovala od Viteálů a do které před chvílí narazil. Začal zkoušet různá kouzla na její proboření, ale nic nepomáhalo. Byl od viteály snad pouhé tři metry a když už byl takhle blízko, musel ho dostat. Pak si na něco vzpomněl, byla to možná hloupost, ale zkusit se muselo všechno. Vzpomněl si, jak Brumbál v té jeskyni před rokem otevřel vchod k černému jezeru a musel to zkusit taky.
Z kapsy u kalhot vyndal malý nožík a řízl se do prstu. Chvíli nato se na jeho ukazováčku objevilo několik kapek krve a on se rozpřáhl a nacákal je tam, kde měla být neviditelná bariéra. Jakmile se kapky krve uchytili jakoby ve vzduchu, vzduch před ním se zavlnil. Harry natáhl ruku a čekal, že každým okamžikem narazí na neviditelnou zeď, ale nic se nestalo. Moc ho překvapilo, že Voldemort nevymyslel nic nového a že použil na další viteály stejnou věc, jako v jeskyni. Přešel až ke světlu a konečně to spatřil.
Na jakémsi kamenném stolečku stál malý šálek. Byl to ten šálek, který Harry vidět více než před rokem u Brumbála v myslánce. Dříve patřil Helze z Mrzimoru a mladý Voldemort ho ukradl jedné staré čarodějce, která byla jejím potomkem. Na hrnečku byl znak v barvách Mrzimoru. Od šálku se linulo ono světlo. Harry pomalu vztáhl ruku, chtěl viteály vzít, ale nechtěl se světla dotknout, věděl, že tam není pro nic za nic. Jenže něco mu říkalo, aby to udělal a tak opatrně natáhl ruku a pomalu se začal ke světlu přibližovat. Teď už opravdu měl ruku od onoho světla snad jen centimetr a když se ho dotkl, nic se nestalo. Zmátlo ho to, proč tam tedy to světlo bylo, když se nic nestalo. Uchopil tedy hrníček do ruky, ale najednou ho upustil a ucukl ruku. Byl rád, že se šálek nerozbil. Vyndal ruku a foukal si jí. Jako by ho ten kus porcelánu popálil. Zkoušel ho vzít skoro půl hodiny, ale docílil akorát toho, že měl ruku popálenou ještě víc.
Pro dnešek se rozhodl, že toho nechá, ale byl odhodlán se o to pokusit znovu zítra. Když už byl tak blízko svému cíli, nehodlal se ho vzdát jen kvůli pár popáleninám. Na konci, až bude muset zabít Voldemorta bude muset udělat daleko horší věci, než je tato.
Rozhodl se, že toho pro dnešek nechá. Vyléčil si ruku a šel spát. Celé dny vymýšlel způsob, jak ten hrníček dostat ven, ale stále ho nic nenapadalo. Když už ho měl nadosah od té zářivé koule, rozpálil se ještě víc a on ho upustil. Pomalu se blížil den, kdy to bude měsíc, co odešel z Bradavic a on stále nevěděl jak na to.
Jednou, když opět zkoušel vyndat šálek se rozčílil a z jeho rukou vylétly jiskry jako z ohně. Při tom pohledu ho napadl přímo geniální nápad, který stál za vyzkoušení. Soustředil se a najednou v pravé ruce ucítil sálající teplo, jako kdyby měl ruku v plamenech, ale žádné plameny se na jeho ruce neobjevili. Na oheň se musí s ohněm. Harry pomalu prostrčil ruku tou svítivou bariérou a uchopil šálek Helgy z Mrzimoru. Teď ho to ani v nejmenším nepálilo a on ho hravě vytáhl a položil ho do připraveného kusu hadru a zabalil ho do něj. Konečně měl další viteály, jen neměl Nebelvírův meč, aby ho mohl zničit, musel se prostě vrátit do Bradavic a zničit ho až tam. Další část duše lorda Voldemorta bude mrtvá.
Rozhodl se, že se do Bradavic vydá ještě teď, aby tam byl co nejdříve. Bylo teprve šest hodin večer, a tak si začal balit věci, aby se mohl vydat na cestu. Chtěl se ještě ale rozloučit s rodiči a tak se nepřemístil z domu, ale navlékl na sebe neviditelný plášť a vydal se ulicemi na starý hřbitov, aby se po měsíci jejich navštěvování s nimi rozloučil. Na hřbitově ale byli asi dva lidi a tak si nemohl sundat plášť. Přišel k jejich hrobu a chvíli tam zůstal stát a v duchu se s nimi rozloučil. Pak se konečně vydal ven ze hřbitova, nemohl se přemístit tady, protože by ho někdo viděl. Musel jít zase do té ulice vedle hřbitova, protože sem nikdo nechodil. Když byl až na konci té slepé uličky a chystal se přemístit, ozvalo se za ním asi tucet prásknutí. Bleskově se otočil a spatřil ty, které očekával už dlouho. Před ním stálo asi deset Smrtijedů a jelikož si před chvílí stáhl neviditelný plášť, nemohl nijak utéci.
"Konečně jsme tě našli Pottere, opravdu, pán Zla tě má dokonale přečteného. Říkal, že budeš tady." vykřikl jeden z nich, ale Harry po hlase nepoznal kdo to je, protože měli kápě stažené až do obličeje.
"Tak si trošku pohrajeme a při tom se tě zeptáme, proč tady žák Bradavic školou povinný pobíhá po svém rodném městečku." řekl další z nich a vyslal na Harryho kouzlo. Harry nestačil reagovat a oni se do něj pustili kletbami všeho druhu. Po půl hodině vypadal dosti zbědovaně a neměl ani sílu se přemístit. Znovu se do něj pustili a zasahovali ho různě. Nejdřív několikrát kletbou Cruciatus, potom kletbou Sectumsempra a pak nějakým ohnivým bičem, či co to bylo, ale Harry cítil, že je celý popálený.
Když bylo půl osmé, konečně ho nechali a on ležel zuboženě na chladné a špinavé zemi vedle kostela.
"Vstaň Pottere, už konečně půjdeš s námi. Pán zla si myslí, že jsi pro něj nebezpečný a chce tě konečně zabít." vykřikl jeden z nich a plivl na něj. Všichni se jako na povel začali chechtat a dívali se na Harryho četné pokusy zvednout se ze země. Po chvíli se mu to podařilo.
"Vyřiďte Voldymu, že já ho vidět ještě nechci a že až ho uvidím příště, tak že ho zabiju." vydechl Harry s obtížemi, protože ústa měl plná krve. Pak na ně ukázal neslušné gesto a z posledních sil se přemístil pomocí plamenů a myslel pouze na jediné místo na celém světě. To přemístění ho stálo celou energii. Když plameny zmizeli, rozhlédl se a zjistil, že leží v Brumbálově pracovně na zemi a chvíli před tím, než se mu zatemnilo před očima, zahlédl ještě odlesk dlouhých rudých vlasů.
-------------------------------------------------
"Bože." vydechla jako prví Beka, když Harry dovyprávěl celý svůj příběh.
"Harry, máš ten šálek? " vyhrkl najednou Brumbál.
"Ano v batohu, ale nevím kam jste mi ho dali. " přikývl Harry. Ginny se okamžitě vrhla k nohám jeho postele a vyndala z něj batoh. Zašátrala v něm a vytáhl starý hadr, který byl kolem šálku omotaný. Podala ho Brumbálovi a on ho rozbalil. Všichni zírali na maličký šálek.
"Harry, nevadí ti, když ho ihned zajdu zničit? Je to sice tvoje práce, ale teď aby ses nemusel namáhat a aby to bylo co nejdříve za námi. " zeptal se ho Brumbál zdvořile.
"Samozřejmě, hlavně ať už se Voldemorta zbavíme. " přikývl Harry a položil hlavu zpátky na polštář.

48.kapitola 1/2-duben

6. dubna 2008 v 21:35 | MaggdiNka |  *Harry Potter-naděje umírá poslední*
No je tu konec školního týdne a já píšu další kapču pro vás. Počítejte s tím, že moc toho asi přibývat nebude, jelikož se učím na přímačky a nechci to podělat :D…Takže budu za nějaké ty kapči vůbec ráda. Tahle kapča je k "HP-naděje umírá poslední ", jelikož k těm ostatním mě nic nenapadá. Tuhle mám celou, od začátku až do samého konce, napsanou v hlavě, a proto se mi taky tak dobře píše. Snad se vám tahle kapča bude líbit. V ní se dozvíte co všechno Harry dělal, když byl mimo Bradavice a jak přišel ke svým zraněním. Přeju krásný počtení……..Vaše Maggdinka ♥
PS: děj se odehrává o měsíc zpět, čili 1.dubna, kdy Harry odešel. Takže se nedivte.
Duben 1/2
Harry se probudil a zjistil, že je na ošetřovně. Byla velká tma, takže mohlo být něco kolem půlnoci. Cítil na hlavě veliký tlak a když si hlavu nahmatal zjistil, že tam má namotané snad kilo obvazů, které teď vypadaly, jako turban. Ve své dlani něco ucítil a podíval se tam. Zjistil, že vedle něj sedí na židli Ginny, drží ho za ruku a teď nevinně klimbá. Pomalu položil tu těžkou hlavu zpátky na polštář a najednou sebou vedle něj Ginny trhla a probudila se. Zamžourala jeho směrem a chvíli jí trvalo, než se v té tmě zorientovala. Pak uviděla Harry, že je už vzhůru.
"Harry." vykřikla a vrhla se mu kolem krku, pak mu dala jemné políbení na čelo.
"Jak jsem tady dlouho?" zeptal se Harry slabě, cítil, že má sucho v krku a že skoro nemůže mluvit.
"Přišel jsi prvního května a dnes je pátého. Celou tu dobu jsi byl v bezvědomí." Harry z jejího hlasu poznal, že je plný úlevy - úlevy z toho, že se konečně probudil a nic mu není.
"Brumbál s tebou chtěl mluvit, až se probudíš." oznámila mu Ginny mdle.
"Kde je?"
"U sebe, kde by měl být. Teď spi, ráno sem přijde, tak tě probudím." a zatlačila mu hlavu zpátky na polštář, aby si lehl a spal. Po chvíli se k němu dostavila únava a on zavřel oči a usnul teď už klidným a bezstarostným spánkem.
Brumbál ráno, mohlo být tak sedm hodin, otevřel potichu dveře ošetřovny a proklouzl dovnitř. Přešel k rusovlasé dívce spící na židli a jemně jí poklepal na rameno. Ta se se škubnutím probudila a zamžourala na svého ředitele.
"Dobré ráno Ginny, jak na tom je." pozdravil jí zdvořile.
"V noci se konečně probudil. Řekla jsem, že ho probudím, až sem přijdete."informovala starce šťastně sedmnáctiletá dívka.
"Dobrá. Jdi prosím pro ostatní, myslím, že budou chtít také slyšet, kde byl a co dělal a přeci to nebude vyprávět každému zvlášť." vyzval jí. Ginny pouze přikývla a z ošetřovny se vytratila. Brumbál ještě chvíli čekal a pak Harryho opatrně probudil. Harry se vzbudil a výraz v jeho očích napovídal, jak moc rád ho vidí.
Za minutu se rozrazili dveře ošetřovny a dovnitř vešla Ginny, která zářila jako sluníčko a za ní Hermiona, Beka, Ron, Maggie a Sirius. Všichni se okamžitě k Harrymu vrhli a začali se s ním objímat a vítat se s ním. Pak Sirius mávl hůlkou a kolem Harryho postele se objevilo sedm židlí, na které se všichni včetně ředitele posadili.
"Tak povídej, posloucháme tě. Kde jsi byl? Cos dělal a kdo tě tak zřídil?" vyhrkl na něj Ron netrpělivě. Harry si lokl ze sklenice vody, která byla na jeho nočním stolku, aby zahnal sucho v ústech. Zhluboka se nadechl a začal vyprávět.
-------------------------------------------------
Harry se ráno vzbudil, přesně jak potřeboval. Byly teprve tři hodiny ráno 1. dubna. Potichu vstal, aby nevzbudil svoje spolubydlící a otevřel kufr. V tichosti se oblékl a pak z kufru vyndal pouze batoh na záda, zvětšený kouzlem, aby se mu tam vešlo vše potřebné. Z kapsy u kalhot vyndal malý lísteček, na kterém byl napsán vzkaz pro Rona a položil ho na svůj noční stolek. Pak ještě narovnal peřinu tak, aby to vypadalo, že v posteli někdo leží a kolem postele zatáhl závěsy. Hned nato se odebral v tichosti do Nebelvírské společenky, odkud se pomocí plamenů přemístil pryč.
Kolem něj se rozlila černá tma. Objevil se vedle jakéhosi kostela v nějakém malém městečku. Jelikož byly tři hodiny ráno, byla všude tma jako v pytli a on skoro neviděl na krok. Pouliční světlo tady nesvítilo, a tak si musel pomoci slabým světlem ze špičky hůlky. Došel podél kostela až k jeho vchodu a odtud se vydal postraní uličkou směrem ven z vesnice. Už věděl kam má jít, už tady jednou byl, sice ne sám, ale byl. Za chvíli to uviděl, tu ponurou zeď ještě ponuřejšího místa. Otevřel malou rozvrzanou branku. Bylo mu jedno, jestli ho tady někdo uvidí, ale teď chtěl být tady a s nima. Tady to všechno začalo, tady byl zpečetěn jeho osud a věštba se tak naplnila. Uskuteční se až později, nevěděl kdy, jestli zítra, nebo za deset let, ale věděl že ano.
Vyhledal tu uličku a když našel tu správnou, vydal se ke krásné mramorové mohyle. Pomalu došel ke hrobu svých rodičů a přiklekl si vedle toho studeného kamene na zem. Nevěděl, proč tohle bylo to první místo, které ho napadlo, když pomyslel na hledání Viteálů. Snad proto, že doufal, že tady najde všechny odpovědi na svoje otázky, nebo snad proto, že tady chtěl načerpat sílu a odhodlání. Chtěl být také tak silný, jako jeho rodiče, kteří teď leží v téhle chladné zemi. Ti se nebáli položit život za ty, které milovali a on chtěl být také, alespoň připraven na to, že zemře a chtěl to přijmout s takovou silou a odhodláním, jako Lilly a James Potterovi.
Seděl tady ještě hodnou chvíli, jen s ostatky jeho rodičů. Ty které tak miloval, přitom si je nepamatoval a v životě je nepoznal, ale věděl, že by to byli skvělí rodiče a že on by byl to nejšťastnější dítě na světě.
Jak tu tak seděl najednou ho napadla zvláštní, šílená a dost nepravděpodobná myšlenka. Vstal a došel až na náměstí, kde byl veliký pomník, který zobrazoval jeho i jeho rodiče. Pak se vydal ulicí, ve které dříve bydleli a ve které mohl bydlet i nyní.
Došel až k troskám jejich někdejšího domu a jen na pouhý zlomek sekundy pohlédl na pamětní desku na chodníku pod sebou a pak se opatrně opřel o starou a zrezivělou branku. Ta se se skřípáním otevřela a Harry se divil, že se neutrhla a nezůstala mu v ruce, jak moc byla stará a zrezivělá. Vydal se po malém a úzkém chodníčku, který byl skoro celý zarostlý trávou a namířil si to k těm sutinám. Došel až na konec cestičky, tam, kde by normálně měli být dveře, ale žádné tu nebyly. Byla tu jenom hromada trosek, ale on se nevzdával naděje, že přeci jen najde nějaký vchod, jak do domu vejít. Celé první patro bylo zbořené, nezůstalo z něj absolutně nic, ale dole v přízemí byli dvě místnosti, které ještě docela stáli. Začal celé to zbořeniště obcházet a doufal, že najde někde nějaký otvor, jak do těch dvou místností vlézt. Konečně, až úplně vzadu, kde byla zahrada, našel zadní dveře. Byly sice vyvrácený z pantů a drželi tam jen taktak, ale mohl tudy vejít dovnitř. Se vší opatrností se tedy sehnul a prolezl dovnitř. Vůbec to tu nevypadalo, jako krásný dům. Vevnitř bylo sice ještě pár kusů nábytku, ale Harry se divil, že ještě drží pohromadě, neboť většina z toho byla prožraná od červotočů a díky spadnutí střechy a horního patra taky pěkně pomačkané.
Na podlaze byl tlustý nános prachu, snad deset centimetrů. Harry znovu rozžehl svojí hůlku a najednou si všiml, že rozhodně není první, kdo od zboření domu uvnitř byl. Stopy nebyly skoro vůbec zapadané, takže tu někdo musel být docela nedávno. Vedly všude po obou místnostech. Jediné místnosti, které nebyly zbořené, byl veliký obývák a vstupní hala, ze které vedly schody do horního patra, jenže teď už neměly kam vést.
Harry si vyndal z batohu dvě svíčky, položil je na polorozpadlý stolek. Rozhodl se, že tady chvíli zůstane. Nevěděl, co ho vede k tomu, že by něco mohl najít tady, ale odhodlání bylo tak silné, že ho nedokázalo nic vyvrátit.
-----------------------------------------------
Harry tu byl dva týdny, ale stále na nic nepřišel. Divil se sám sobě, proč už dávno neodešel, ale něco mu říkalo, že to co hledá bude tady. Někdy přes den spal a v noci se chodil koukat po okolí, protože kdyby nějaký obyvatel Godrikova Dolu věděl, že je tady, rozneslo by se to všude a byl by z toho poprask, že není v Bradavicích. Každou noc chodil ke hrobu jeho rodičů a snažil se najít odpověď na to, proč myslí, že je Viteálů zrovna v jejich někdejším domě.
Jednoho dne, to uběhly zrovna tři týdny od jeho odchodu z Bradavic, se koukal do Pobertova plánku. Sledoval malou tečku s Ginniným jménem. Jelikož bylo něco kolem půlnoci, byla už ve svém pokoji. Moc se mu po ní stýskalo, ale i po jeho ostatních přátelích, ale věděl, že teď odejít nemůže. Jeho pohled zabloudil na plánku na jednu z tajných chodeb a při tom pohledu ho něco napadlo. Něco naprosto geniálního a skvělého. Byl na sebe naštvaný za to, že ho to nenapadlo dřív.
Jednou mu totiž Hermiona říkala, že každý kouzelnický dům, má zpravidla alespoň jednu tajnou místnost o které nikdo neví. Jakto, že si na to nevzpomněl dřív.
Začal šmejdit po celém domě, tedy alespoň tam, kde ještě něco z domu zbylo. Co když ale nějaká ta tajná místnost, jestli tady vůbec nějaká je, je zasypaná sutinami? Za pokus to ale stojí.
Všechno všude prohledal, ale vchod do nějaké tajné místnosti nikde. Podíval se na hodinky, zrovna když chtěl přestat a byly tři hodiny ráno. Řekl si, že už toho nechá a zkusí to zase zítra. Když se otáčel zpátky a chtěl si jít lehnou do spacího pytle, který měl na podlaze, zavadil rukou o starý obraz. Ten se rozzářil a Harry si až teď všiml, co na něm je. Byla na něm vyfocená šťastná rodinka. Na fotce staré nejméně šestnáct let byl rozčepýřený muž s kulatými brýlemi, mladá a usmívající se rusovlasá žena a malé nemluvně, které se neposedně culilo. Obraz se teď rozzářil ještě víc a těsně pod ním se objevila železná klika. Harry za ní vzal a vzrušeně vyčkával, co bude potom. Po otevření se před ním rozložil velikánský sklep, že ani nemohl dohlédnout zdí. Úplně na konci vzadu, něco zlatě zářilo…